|
|
 František
Koukolík, neuropatolog
Hůl do ruky!
Způsobům chování založeným na sdíleném přesvědčení, jak se
mají lidé v nějaké situaci chovat, se říká sociální normy.
Zkušenost i věda praví, že uchování sociálních norem vyžaduje
nejen hůl v ruce, ale i všeobecnou vědomost, že bude použita,
jakmile se někdo normy pokusí porušit. Lidé narušující normy
byli, jsou a budou všude. V současnosti dělají z pojmů
demokracie i lidských práv, spravedlnosti, svobody, pravdy a
lásky cynický černý humor.
Jakmile se z ruky norem hůl ztratí, nebo není-li užita tam,
kde se její užití bezpodmínečně vyžaduje, lidé přestanou normy
dodržovat. Chovají se podle sociálních norem v závislosti na
tom, zda se podle nich chovají i druzí. Takže i menšina, která
normy beztrestně nerespektuje, způsobí, že je přestane
respektovat většina. Jakmile se začne rozkládat legislativa a
exekutiva, je výsledkem zločinecká společnost.
Dodržování sociálních norem bylo vynucováno tisíce let akcemi
jedinců nebo rodů. Členové skupin trestali parazity a zločince
dřív, než vznikly příslušné instituce. V současných
společnostech nutí k dodržování norem legální instituce.
Fungují však jen v té míře, ve které je jejich činnost
založena na širokém souhlasu s legitimitou pravidel. Jinak
řečeno: sociální normy musí být v souladu s normami legálními,
a ty by měly být legitimní. Samotná existence institucí
dohlížejících na legalitu je výsledkem norem, které jsou
podkladem chování považovaného za správné.
Lze předpokládat, že si náš druh za dobu svého vývoje přinesl
mechanismy sociálního poznávání, které odpovídají na hrozbu
trestem vyjadřovanou druhými členy skupiny. To se dá modelovat
pokusem, jenž zkoumá, co se děje v hlavách lidí, kteří
investují peníze a zároveň jsou nuceni ve jménu dodržování
sociálních norem potlačit vlastní sobecký zájem. V průběhu
experimentu se lidé rozhodují, zda budou, nebo nebudou
respektovat sociální normu, která říká „Neobohacuj se na úkor
druhého jedince“ a současně vědí, že za porušení normy buď
budou, nebo nebudou potrestáni.
Hráč A je ve skeneru magnetické rezonance, která sleduje
činnost jeho mozku. Hráč B je mimo skener. Hráč A dostane sto
měnových jednotek. Může je rozdělit mezi sebe a hráče B.
V kontrolní podobě experimentu je hráč B jen pasivní příjemce
částky, kterou mu A pošle. V podobě pokusu umožňující trestání
může hráč B trestat případnou chamtivost hráče A. Pro obě
podoby pokusu dostanou hráči dalších dvacet pět měnových
jednotek. Jestliže má hráč B možnost trestat hráče A, musí do
trestání investovat. Vloží-li B do trestání vše, co má, přijde
A rovněž o vše, co má.
Podoba hry s možností trestat a podoba bez této možnosti se
střídaly náhodně. V každém kole byl A informován: hrajete
s možností trestu, hrajete beztrestně. Poté A sdělil své
rozhodnutí hráči B. Následně A čekal, jak se B rozhodl, a oba
hráči zjistili výplatu. Ekonomicky (nebo mocensky) racionální
hráč by si v pokusu, kdy není možné trestat, měl nechat
všechny peníze. Jenže sociální norma říká: „Rozděl se napůl.“
Je zřejmé, že se lidé s vysokou mírou machiavelianismu, to je
měřitelná směs oportunismu a sobectví, budou chovat sobečtěji
než lidé s mírou nízkou. Na druhé straně mohou právě tito lidé
v trestající podobě pokusu přesouvat větší částku z obavy před
trestem. Jak to dopadlo?
Ve prospěch hole v ruce svědčí experimenty, v nichž může
trestat třetí strana. V těch je třetí hráč, C, informován,
kolik dává hráč A hráči B. Jakmile C zjistí rozhodnutí hráče
A, může ho za případné sobectví potrestat. Experiment doložil,
že hráči C sobectví hráče A trestají, a to tím tvrději, čím
víc se A odchýlí od rozdělování rovným dílem. Jenže: Jakmile
je hra anonymní a možnost potrestat sobectví se ztratí, jen
menšina hráčů respektuje sociální normu v plném rozsahu.
Chtějí-li tedy obyvatelé domu ve společném vlastnictví,
členové družstva, obec nebo stát, aby se sociální normy
dodržovaly, hůl v ruce být musí. |
