|
|
Na vrchol
mám ještě daleko
 Narodil
se v Třebíči a na housle hraje od svých šesti let. Hudební
gymnázuim Jana Nerudy, Pražská konzervatoř, vítězství v mnoha
mezinárodních soutěžích, Curtis Institut of Music v
Philadelhii a teď prestižní Julliard School v New Yorku ve
třídě Itzhaka Perlmana – to je nejstručnější verze jeho CV. Od
příští koncertní sezony se Josef Špaček, výrazná
osobnost mladé české houslové generace, stane koncertním
mistrem České filharmonie. Ve čtyřiadvaceti letech! Kdo však
slyšel 5. a 6. května letošního roku v Rudolfinu jeho
provedení Barberova koncertu pro housle a orchestr, ztratil
veškeré pochybnosti, pokud je měl.
Možná ne všichni vědí, co to obnáší, stát se koncertním
mistrem.
Je to pozice lídra orchestru, první židle prvních houslí,
pozice velmi zodpovědná. Předpokládá to připravenost a stálou
přípravu a určitě taky sebejistotu. Máte na starosti čtyřicet
houslistů a všichni jsou výborní, jinak by nehráli v České
filharmonii. Za nejdůležitější tedy považuji vedení skupiny,
nemůžete přece tak schopné hráče něčemu učit.
Je vám čtyřiadvacet, Česká filharmonie není zrovna
nejposlušnějším orchestrem, nemáte strach, že vás nebudou
respektovat?
Zatím ne, uvidíme, jak to půjde. Ale v poslední době se
v orchestru hodně změnilo, je tam dobrý management, přijde
Jiří Bělohlávek, myslím, že atmosféra je pozitivní a že
všichni jsou celkem nadšení z toho, že se něco bude měnit.
Domnívám se, že se blýská na lepší časy.
Na Julliard School končíte. O jaké kariéře jste uvažoval?
Přemýšlel jsem o mnoha variantách, ale rozhodl jsem se pro
Českou filharmonii. Nejenom že to je skvělý orchestr
s mezinárodní reputací, ale také má jako většina evropských
orchestrů dva koncertní mistry. Nikdy nehrajeme oba najednou,
a volných týdnů je během sezony poměrně hodně. V těch bych se
chtěl soustředit na jiné aktivity, na sólovou a komorní hru.
Co znamená být ve vašem oboru na vrcholu?
To nevím, protože já zdaleka na vrcholu nejsem (smích). A
vrchol se dá vždycky zvyšovat, v mém věku je tam stále rezerva
a já jen doufám, že jsem na správné cestě, že ještě někam
postoupím, ale práce je přede mnou opravdu hodně. Objektivně
se to měřit ale nedá a na vrcholu jste asi ve chvíli, kdy
dosáhnete cíle, který jste si předsevzal. U někoho je to hraní
v malém orchestru malého města, u jiného hrát s Berlínskou
filharmonií či vystupovat v Carnegie Hall. Pro mě to tedy
znamená dosáhnout toho nejvyššího stupně, kterého jste schopen
dosáhnout.
V čem je Julliard School prestižní?
V tom, kdo na ní učí a v úspěšnosti jejích absolventů. To, že
tam mají třeba Itzhaka Perlmana je pro ně úžasná věc a škola
z toho těží. Dává se tedy důraz na personální složení kateder.
Znamená to, že když tam studujete, hrajete automaticky se
skvělými orchestry?
Tohle spíš fungovalo na Curtisově institutu, kde jsem pět let
studoval předtím. Bylo tam jen sto šedesát studentů a péče
jako u maminky. Zařídili mi třeba koncert s Philadelphským
orchestrem, což je špičkový americký orchestr, nebo jsme
například s jedním cellistou hráli s Kansaským symfonickým
orchestrem, který nás zařadil do plné sezony. Na Julliardu to
funguje jinak, tam vás hlavně učí, jak dělat kariéru, jak
jednat s agenty, jak psát e-maily, prostě jak se osamostatnit.
Na to se velmi dbá. Na Curtisu nás rozmazlovali, tady je to
reálnější svět.
A jak je reální svět zastoupen ve vašem pracovním diáři, tedy
alespoň pro nejbližší období?
Dvacátého května mám na Julliardu graduační koncert. Podařilo
se mi vyhrát konkurz, takže si na něm zahraju Brahmsův
houslový koncert. Julliard Symphony Orchestra bude dirigovat
James DePreist. Hned potom odlétám na tři týdny na turné na
Nový Zéland a do Austrálie, potom letím do Chicaga na festival
Ravinia, To bude moje poslední léto, kdy se ještě budu něčemu
učit. Konkrétně půjde o komorní hudbu. Pak mě čeká vystoupení
v Českém Krumlově a potom už Praha a Česká filharmonie.
Dáváte komorní hudbě přednost před sólovým hraním?
Sólová dráha mě asi láká nejvíc. Ale pokud chcete být
sólistou, musíte komořinu dělat, bez toho to nejde.
Máte svého oblíbeného autora?
Je jich víc… ale nejraději mám Beethovena. Ať vezmete
jakoukoli skladbu, nenajdete tam slabou chvilku. Zároveň se
ale Beethovena nejvíc bojím, konkrétně jeho houslového
koncertu, protože je hrozně těžký. Je to prostě výzva!
Na jaké housle hrajete?
Teď jsem opravdu šťastný člověk, protože mi na Julliardu
půjčili Stradivárky z roku 1692.
Podobný nástroj musí být nesmírně cenný. I z hlediska
materiálního. Na kolik jsou takové housle pojištěné?
Na čtyři miliony dolarů.
Omlouvám se v té souvislosti za úplně laickou otázku, ale
vážně tolik záleží tom, jestli máte takhle cenné housle, nebo
jestli hrajete na něco modernějšího?
(Smích.) Určitě existují dokonalé moderní housle, které skvěle
znějí, ale těch tři sta let je na nástroji prostě stejně znát.
Už jen ta představa, kdo všechno na ně hrál...
A kdo na ně hrál…
Tak v případě těchto nevím, ale pro školní sbírku, která je
mimochodem neuvěřitelně obsáhlá, a jeden nástroj je lepší než
druhý, je koupil pan Avery Fischer, po němž se jmenuje
koncertní sál newyorského filharmonie. Stradivárky mi půjčili,
když jsem řekl, že budu dělat konkurz na koncertního mistra do
České filharmonie, a když jsem ho vyhrál, půjčili mi je až do
konce roku.
To znamená, že po gradačním koncertu je budete muset vrátit.
Na co budete hrát?
Jedny housle jsem si už vyhlédl v aukční síni Tarisio, kam
jsem vlastně šel kvůli Stradivárkám, protože jejich houslař se
stará o školní sbírku. Vyrobil je francouzský mistr Jean
Baptiste Vuillaume. Zamiloval jsem se do nich na první pohled
a v budoucnu mi snad budou patřit.
Chcete říct, že až jednou nebudete vědět co s penězi, koupíte
si je?
Bude to dřív… Dalo by se říci, že jsem si na ně vzal hypotéku.
Šárka Vieweghová
|
