|
|
 Hana
Maciuchová,
herečka
V anketě Týdeníku Rozhlas Neviditelný herec jste byla
nominována hned za tři úlohy a právem jste v ženské kategorii
zvítězila. Co pro vás toto ocenění znamená?
Nesmírně mě to těší. Třeba na interpretaci četby na
pokračování z románu Jung Chang Divoké labutě, kterou jsme s
režisérem Alešem Vrzákem točili loni v srpnu, jsem se
připravovala celé loňské léto. Přiznám se, že vůbec nedokážu
najít správný přívlastek, který by přesně postihl můj vztah
k této fascinující četbě. Knížku paní Jung Chang jsem do té
doby neznala a musím říct, že jsem nedělala nic jiného, než
vždycky dopoledne přečetla jeden díl a po zbytek dne doslova
vydýchávala tu tíhu neoddiskutovatelných, umrtvujících faktů,
protože seznamovat se s dějinami Číny z pohledu jedné
konkrétní rodiny představuje pro normálního člověka, jako jsem
já, nesmírnou zátěž. Aby vůbec zvládl ty proměny společenských
situací, protože v této zemi došlo od dvacátých do osmdesátých
let minulého století k mnoha a mnoha zásadním přeměnám, jež
měly zásadní vliv na život lidí. A ačkoliv jsem znala
historická fakta, zdaleka jsem si nedovedla představit, jakou
hrůzu pro lidi v této zemi znamenal režim Mao Ce-tunga. Obsah
sdělení byl tak silný, tak masivní, že jsem děkovala rozhlasu
nejen za výjimečnou práci, ale i za to poznání, spíš zjevení
tíhy života.
Máte pocit, že právě při četbě Divokých labutí, které byly
extrémně náročným úkolem, se vám podařilo zprostředkovat právě
pomocí hlasu silné poselství, výpověď o tomto krutém dějinném
úseku?
Můžu v to jen doufat, protože jsem za prvé neslyšela všechny
díly, a za druhé bych všem posluchačům doporučila samotnou
knížku, protože dramatizace četby nemůže z časových důvodů
postihnout všechno to, co autorka v díle vypověděla. Lidé mají
stále v povědomí, že největšími vrahy lidstva byli Hitler a
Stalin. Ale já jsem přesvědčena, že největším vrahem byl
Mao-Ce tung! O tom se nikde nemluví a znovu jsem si uvědomila,
jak mnoho lidí i západních elit v šedesátých a sedmdesátých
letech vnímalo povrchně události, které se v Číně udály.
Je důležité, abychom se k historickým tématům vraceli?
Setkávám se často s názory, že stálým opakováním minulosti a
zdůrazňováním hrozeb komunismu se jen zastírají současné
problémy.
Mám pocit, že to má velký smysl, i když samozřejmě vnímám i
to, že současná společnost tíhne k lehkomyslnějšímu chápání
věcí. Ovšem pokud člověk nedocení a určitým způsobem pro sebe
nevyhodnotí to, co se stalo, těžko posuzuje to, co a jak žije.
Každá zkušenost, ať už z jakéhokoliv letopočtu, je pro náš
život důležitá. Víte, prvního Neviditelného herce jsem dostala
za četbu Pohádek tisíce a jedné noci. A to byla doba nejen
láskyplnosti a úchvatných rituálů, ale zároveň i střetů a
lidského odkazu, aby se budoucí pokolení poučilo z chyb
minulých pokolení. Dokonce se ty pohádky tvořily na základě
tohoto zadání. Bohužel poučení moc nefunguje, současná
generace už nemá chuť se chybami z minulosti zabývat. Přitom
je to důležité, aby s nimi nikdo nemanipuloval. Svoboda má
tolik úskalí. Tolik lidí se tím pojmem ohání a zároveň si tak
málo uvědomuje, že je to poznaná nutnost.
Další nominaci v rozhlasové anketě jste získala za úlohu Madam
Pommeray ve hře Tektonika citů, jak vzpomínáte na tuto práci?
S režisérem Tomem Vondrovicem a kolegy z vinohradského divadla
Andreou Elsnerovou a Ivanem Řezáčem jsme sondovali křehkost,
rozpuk a poruchy citů v mezilidských vztazích. Kdy se člověk
zamiluje, poté něžně odmiluje, pak s tím koketuje, potká
někoho jiného... Zároveň toho druhého využívá jako výhrůžku,
že pokud nedojde k nějaké aktivaci, může vztah totálně
skončit. Vibrace emocí sice mou figuru matky hlavní hrdinky
tolik neovlivňuje, nicméně ona strádá, až umře.
Další vaší velkou rozhlasovou rolí je manželka nacistického
pohlávára v rozhlasové hře Enigma Emmy Göringové. Jako byla
tohle úloha?
Už dávno vím, že pro herce je dominantní dostat úkol. Pokud ho
nemá, může si tisíckrát myslet, že je dobře profesionálně
vybaven, že může využít svých životních zkušeností, ale dokud
nedostane materiál, na němž to může zdokumentovat, je to k
ničemu. Měla jsem to štěstí, že jsem takové úkoly dostala.
Enigma mi vyrazila dech už při prvním přečtení. Je to hra tak
chytře napsaná, emočně silná. Využívá s vtipem životní situace
manželky nacistického pohlavára. Jde o ženu, která až za hrob
miluje svého muže, svou dceru, své přátele, mezi nimi i
Hitlera, zároveň svého roztomilého kolegu z divadla, neboť je
sama herečkou. Miluje ve své banalitě celé své okolí, ale
jaksi si přitom nestačí povšimnout, že kolem zuří válka,
kterou eskalovali její milovaní, a která decimuje Evropu i
celý svět. Postihnout tu hrůzu a zároveň banalitu, byl veliký
úkol nejen pro mě a režiséra Aleše Vrzáka, ale i autora hudby
Marka Ivanoviče, nemluvě o mistrech techniky a zvukovém mistru
Láďovi Železném. A že ta práce měla u posluchačů takovou
odezvu a získala ocenění v anketě Neviditelný herec, ale i
cenu Prix Bohemia Radio 2010 je naše společná radost.
Jana Švecová, publicistka
Foto Marie Votavová
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 16. 11. |
