|
|
José
Cura,
tenorista, dirigent
Co vás čeká po vystoupeních v Českém Krumlově, po letních
týdnech, po prázdninách?
 Nová zkušenost – budu v Německu, v Karlsruhe, režírovat
Saint-Saensovu operu Samson a Dalila, pro kterou jsem současně
navrhl scénu. A také v ní budu zpívat. Bude to asi dost
složité, ale určitě zajímavé. Jde o zahajovací představení
tamní nové sezony a měl bych tam mít moc dobrý tým kolegů, tak
se docela těším.
Jaké to vlastně je, režírovat sám sebe?
Umělec, ať už je herec, nebo hudebník, vždycky sám sebe tak
trochu režíruje. Sleduje linie dané režisérem, ale pod nimi
vede sám sebe se svými jedinečnými zkušenostmi a zážitky, se
svým vlastním balíkem emocí a myšlenek. Nemůže být
stoprocentně aseptický, není možné říkat – nebudu dělat nic
než to, co mi řekne režisér.
Učíte někoho?
Neučím v tom smyslu, že bych byl učitelem. Ale pracuji
s mladými lidmi, a to tak, že se snažím jim předávat své
zkušenosti. Ale říkám jim při tom: to není žádná bible. Je to
moje zkušenost a vy musíte žít po svém a získávat své vlastní
poznatky. Ale pokud snad moje zkušenost je pro vás dobrá,
potom ji samozřejmě spánembohem použijte. Být skutečný učitel,
stálý, je v jedné věci dost náročné: musíte být totiž svým
studentům nablízku, musíte být s nimi, když vás potřebují.
Vezměte ale v úvahu mé časové možnosti se vším tím cestováním
po světě... Takovým učitelem prostě být nemohu, není to možné.
Tak snad někdy v budoucnu, co já vím, co bude.
Takže učíte jen na letních setkáních a mistrovských kurzech?
Přesně tak. A musím zdůraznit, že tam pak ovšem neučím
techniku, tedy jak zpívat. To se ve dvou třech dnech,
maximálně během týdne, delší tyto příležitosti nebývají,
naučit nedá. Co se snažím studenty na kurzech však naučit, je
porozumění roli, její psychologii, tomu, jak se hudba do úlohy
promítá. Takto nepřímo se stává technika zpěvu snadnější, aniž
by se přímo o ní muselo hovořit.
A učíte je i tak, že dirigujete?
Snažím se jim rovněž předat porozumění hudbě, jak ji chápe
dirigent. I tak se věci jeví pak snadnější. Ale pokud bych
učil mladé dirigenty, pak je budu naopak učit, jak zpívat.
Nejde totiž jen o to, aby zpěvák rozuměl dirigentovi, ale také
aby dirigent rozuměl pěvci – a to není moc obvyklé.
Co je vám osobně milejší, kdybyste si mohl vybrat –
zpívání, nebo dirigování?
Asi bych zvolil úlohu dirigenta, protože ten není tak citlivý
vůči indispozicím, jako je pěvec, a protože má možnost zažívat
skvělý pocit, že řídí úžasný stroj. Když jsem ale po dvaceti
letech konečně pochopil, jak zpívat, tak toho přece nenechám.
Máte tmavší hlas. Berete to jako danost, jako dar?
Hlas je fyzická záležitost. Stejně jako modré oči, velký nos
nebo krátké nohy. Hlas dostáváte s genetickou výbavou. Pokud
jsou geny dar, pak i hlas je darem. Trénink samozřejmě potom
váš hlas může proměňovat. Stejné je to ale přece s naším
tělesem – když jsme mladí, naše kosti jsou subtilnější, a když
dospějeme do plné zralosti, do čtyřiceti, pětačtyřiceti, jsou
už velmi silné. S hlasem je tomu podobně. Když přichází
fyzická zralost, dospívá ke zralosti i hlas. Pokud má pěvec
dobrou techniku, pak s ní jde tato hlasová zralost ruku
v ruce.
Váš způsob zpěvu je hodně, opravdu hodně emocionální, alespoň
já to tak cítím. Jak se vnímáte vy sám?
Když zpívám, dávám do toho vše, všechny své momentální emoce,
svůj stav. Někdy se cítím lépe, jindy nejsem třeba úplně
v pořádku. Jako každý člověk. Na to máme i my zpěváci právo,
mít své lepší a horší dny. Nejsme stroje. Někdo ráno vstane a
bolí ho hlava, ale nevěnuje tomu příliš pozornost. Když bolí
něco zpěváka, ví o tom neustále. Každá maličkost, kterou
přináší den, je u zpěváka zesílena. Desetinásobně. Zpěváka
nebolí trochu hlava, zpěváka bolí hlava příšerně. Když si
uděláte něco na prstu a bolí to, zpěváka to bolí nesnesitelně.
Možná právě tohle jsou důvody, proč se někdy o pěvcích a
pěvkyních říkává, to je diva. My sami takoví nejsme, jsme
lidské bytosti, ale jsme hudebníci, jejichž nástroj je
součástí jejich těla... Když se houslistovi přetrhne struna,
vymění ji. Když ale máte problém s vlastním tělem, nemůžete tu
část odstřihnout a dát si tam novou.
Dostávají se emoce do vašeho zpěvu přirozeně, nebo záměrně?
Jsem takový, jaký jsem. Působím nejspíš spontánně, zábavně,
jsem plný emocí. Takže říkávám: zpívám podobně jako diriguji,
podobně jako mluvím, jako jím. A kdybyste se zeptali mé ženy,
tak asi uslyšíte, že i podobně, jako miluji. Samozřejmě, že to
není tak, že bych se rozhodl: teď si obléknu masku zpěváka a
stanu se emocionálnějším. Jsem to prostě vždycky já.
Snažíte se být originální?
Co je to, být originální...? Podle mého to neznamená lišit se,
ale být upřímný, být sám sebou. Když do toho, co děláte, dáte
srdce, originalita přítomna bude. Konec umění by nastal,
kdybychom všichni začali kopírovat jeden druhého, abychom
takříkajíc měli jistotu.
Kde teď žijete?
Ve Španělsku.
A patří Argentina stále k vašemu zázemí, nebo už jste se jí
vzdálil?
Nikdo upřímný nemůže popřít své kořeny. Takže samozřejmě ano –
Argentina, to jsou mé kořeny. Současně je faktem, že se blížím
ke kritickému okamžiku života, kdy zjistím, že jsem strávil
stejnou dobu ve své vlasti a stejnou dobu už mimo ni. Takže
dosud jsem byl Argentincem žijícím v cizině, ale brzy už budu
Argentincem, který je součástí té cizí země. Taková situace
samozřejmě nemusí nutně zpřetrhat vaše kořeny, ale znamená, že
už máte část svých kořenů také v té druhé zemi. Žít v jiné
zemi a myslet jen na své původní kořeny, to nejde. Bylo by to
utrpení. Je naopak potřeba, aby strom dál rostl.
Petr Veber
vedoucí Redakce vážné hudby ČRo 3 – Vltava
Foto David Novotný, archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 7. září. |
