|
|
 Petr
Koudelka, spisovatel a publicista
Nevěřte svým očím
Znáte to? Přijde manžel předčasně domů a přistihne ženu
s cizím mužem v intimní situaci. Milenec rychle zmizí a
manželka se rozhodne všechno zapřít se slovy: Ale, miláčku,
přece bys nevěřil víc svým očím než mně!
Takové anekdoty mají hluboký smysl. Poslední dobou se mi zdá,
že mě stále častěji někdo přesvědčuje podobným způsobem:
Proboha, přece bys nevěřil víc svým očím než nám!
Stačí jeden příklad. Státní dluh. Jsme prý tak zadluženi, že
nám hrozí katastrofa. Tato hrozba se stala volebním heslem a
způsobila takovou paniku a strach, že lidé masově volili toho,
kdo nás z toho vytáhne. Pak si ovšem na internetu zjistím, že
náš dluh je jeden z nejmenších, jestli vůbec ne nejmenší.
Někdo mi namluvil: Věř nám, ne svým očím!
Teď je třeba pokračovat v tom, co jsme začali. Oddlužit
znamená šetřit a škrtat. A protože šetřit se musí masově, bude
se to týkat mas. Rodiny, důchodci, matky s dětmi – tam je
třeba se zaměřit. Bude možná víc exekucí, víc bezdomovců a
žebráků. Ale to nevadí. Snadná pomoc. I když je vidíte, jako
by neexistovali. Nevěřte svým očím.
Vidím to, nebo nevidím? V pohraničí žijí lidé, kteří nakupují
v Německu. Takový jeden nákup je prý přijde o pět set korun
levněji. Říkala to jedna paní a dá se říci, že to viděla na
vlastní oči. Jsou její oči v pořádku? A vidí to někdo jinak?
Neslyšel jsem, že by to někoho zajímalo natolik, aby o tom
mluvil v televizi. Co způsobuje, že každý vidíme něco jiného?
Myslím, že určitou možností, jak to pochopit, je biologické
nebo snad fyziologické vysvětlení. Trvá to několik desetin
vteřiny, než se obraz toho, na co se díváme, dostane do mozku
a než mozek vyhodnotí zprávu, která mu přišla. To je fakt. A
v těch pár desítkách vteřin to je! V tom momentu se rozhoduje,
co člověk vlastně viděl. Někdo vidí bezdomovce, jiný je
nevidí, protože mu to mozek nehlásí.
Dříve se rozlišovali lidé podle toho, jak vyhodnocují
skutečnost kolem sebe, na levici a pravici. Levice, to byli
ti, co měli sociální cítění a chtěli uspořádat společnost
přerozdělováním zisku. Měli hnusnou tendenci k rovnostářství.
Pravice se řídila podle hesla „dělej, co umíš“ a také „sytý
hladovému nevěří“. Nejchytřejší politologové soudí, že už nic
takového jako levice a pravice neexistuje. Já si to myslím
taky. Všichni se ženou jen za svým soukromým cílem. Společnost
jako by neexistovala. Jen tak je možné si vysvětlit, že skoro
žádná nespravedlnost není potrestána, že o sociálních
problémech se mluví jen v tom smyslu, jak by se na nich dalo
ušetřit.
Nevěřím už vůbec tomu, co vidím. A nejsem sám. Přece bych
nevěřil svým očím víc než tomu, co píší noviny! Noviny mi
vždycky včas řeknou, čemu mám věřit. Přečtu si kupříkladu
reportáž dobrého novináře, přímo spisovatele, o jeho cestě
Ústeckoorlickem. To bude něco, těším se. Něco jako opožděná
reportáž, jak to kdysi uměl Ladislav Mňačko. Něco viděl a
napsal to. Co viděl Jáchym Topol na dvou tiskových stranách?
Skoro nic. No problem. Nějaké spokojené lidičky a jednu
úžasnou vesnici se skvělou perspektivou. Někdo jiný viděl
vesnice bez spojení se světem, bez obchodu a hospody, lidi bez
práce, docela zoufalé. To je těch pár desítek vteřin, které
dokážou změnit svět. Je to svého druhu slepota.
Filozofové se tím také zabývali. Nevěř tomu, co vidíš. Dali si
práci s tím, aby to vysvětlili. Realita, skutečnost je něco
neuchopitelného. Je to bytí, nebo jsoucno. Jak u které
filozofické školy. Fenomenologicky například musíš tuto
realitu očistit od dosavadních nánosů, zredukovat a pak se
podívat znovu. Co vidíš? Neříkej!
Ještě horší překážkou ve vnímání reality je paměť. Dnes už si
skoro nikdo nepamatuje, že v devatenáctém století usilovali
lidé o slušné pracovní podmínky, o právo na práci, o různé –
z jejich pohledu – výhody. To už je dávno. Proto může přijít
Evropská unie s cílovým plánem na odchod do důchodu
v sedmdesáti letech. Jelikož je to zároveň průměrný věk, kdy
muži umírají, je tento plán nenápadným úsilím o likvidaci
důchodu jako takového. Stejným způsobem se likvidují i ostatní
výhody (skoro se to bojím napsat) pracujících!
Je to už tak dávno a nové generace přicházejí zcela
neposkvrněné. Jen tak si mohli mladí voliči odhlasovat školné
(a dnes se tomu na vysokých školách začínají divit). Paměť
naštěstí je tak omezená. Každý mladý člověk si chce postavit
dům a zplodit děti. Nepamatuje si dobu, kdy ještě nebyly
hypotéky pro každého, a bez nich, bez úvazku otroka na celý
život si neumí svět vůbec představit. Smíří se i
s bezprecedentními zlodějskými poplatky v bankách,
s neuvěřitelně vysokými platy manažerů (opravdu je práce toho
člověka stonásobně hodnotnější než práce obyčejného
zaměstnance?). Smířil se i s nevysvětlitelnou mírou korupce. A
začíná se smiřovat i s tím, že mu noví političtí lídři
slibují, že to nikdy nebude lepší. Ta paměť! Kdyby byla delší!
Nevěřte svým očím. Jejich omyl pochází buď ze špatné paměti,
z falešného vnímání reality, nebo přímo ze slepoty. Myslím tím
závoj, kterým nám zakrývají výhled bohové. Psycholog Stanislav
Grof si myslí, že jsme obětí kosmické hry. Bohové nám
zakrývají zrak, zatajují nám, kdo jsme, aby mohli pozorovat a
poslouchat naše příběhy. Svět je jenom iluze, přelud. Až se
probudíme, uvidíme, že jsme vlastně také bozi.
Anebo to tak není a probudíme se jako bezdomovci.
Račte si vybrat! |
