Číslo 32 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hudebníkem.
Petrem Vášou.

Ke stínu básníka se zase obracíme…

Karel Hynek Mácha. Není snad Čecha, který by neuměl nazpaměť první verše jeho Máje. Kdybychom ale měli říci, co ona závratná skladba sděluje, jaké poselství nese, kdo ví, zda bychom se shodli. Jeden by nejspíš hovořil o lásce, druhý o „zemi krásné, zemi milované“, třetí o tom, „co se nic nazývá“… Máj jako třpytivý mnohostěn má četné fazety. Lze říci, která z nich je ta pravá? A podobně vystupuje v naší mysli i jeho tvůrce. Byl unylým milovníkem s kytičkou šeříku, jak ho na Petříně zpodobnil Myslbek, nebo „rozervancem“ ze stejnojmenné Tylovy povídky? Byl prvním českým surrealistou, nebo metafyzickým básníkem; revolučním romantikem, nebo mystickým nihilistou? Anebo snad dokonce „prvním českým pornografem“, jak jsme se nedávno mohli dočíst v Blesku?

Četné interpretační fazety fenoménu zvaného Karel Hynek Mácha a jeho dílo nebyly sbroušeny naráz. Mají je na svědomí konkrétní lidé v konkrétním čase. Impulzem se jim stávaly jednak proměny společenského, kulturního či polického kontextu, z něhož bylo na básníka a jeho dílo nahlíženo, jednak výročí jeho narození či smrti, vážící se k datům 16. 11. 1810 a 5. 11. 1836. Kupříkladu na předchůdce surrealistů byl Mácha pasován Vítězslavem Nezvalem v jím redigovaném sborníku Ani labuť ani lůna,  který vyšel u příležitosti stého výročí básníkova úmrtí.

Rok KHM

Výjimka jistě nenastane ani letos, kdy byl na počest dvoustého výročí narození básníka vyhlášen Rok Karla Hynka Máchy. Zatím v jeho rámci proběhly dvě menší výstavy pořádané Národní knihovnou v Klementinu: Máj v proměnách času ukázal různá, často překrásně ilustrovaná vydání tohoto základního kamene moderní české literatury a Svět zašlý představil Máchův kraj na starých mapách.
V současné době pak Národní muzeum pořádá na ochozu Pantheonu své historické budovy výstavu přibližující proces, na jehož základě byly dle Máchovy exhumované lebky vytvořeny za spolupráce antropologa Emanuela Vlčka a sochaře Milana Knoblocha dvě busty zachycující pravděpodobnou básníkovu podobu. Ve ždárském Muzeu knihy pak probíhá výstava Dílo Karla Hynka Máchy v ilustracích.
I když by měla být na podzim na Staroměstské radnici otevřena ještě výstava K. H. Mácha a jeho dědicové a vydány překlady Máchova díla do vietnamštiny, čínštiny a hornolužické srbštiny, za stěžejní počiny jubilejního roku lze bezesporu považovat nedávno otevřenou velkou výstavu v Letohrádku Hvězda –  KHM 1810–2010, Dvě století české kultury s Máchou – a k ní vydanou stejnojmennou publikací. Výstava a stopadesátistránková kniha s více než dvěma sty obrazovými dokumenty – obě pečlivě připravené Památníkem národního písemnictví – nepřinášejí nějakou zásadně novou interpretaci fenoménu KHM, jsou ale nesmírně zajímavé tím, že nám onen zářivý mnohostěn představují ve všech jeho protikladných fazetách. 

Máj v dobovém kontextu

Literární historik a teoretik Dalibor Tureček, profesor Jihočeské univerzity, který připravil scénář výstavy, uvedl při jejím otevření, že spolu s kurátorkou výstavy Růženou Hamanovou, zástupkyní ředitele PNP, chtěli, aby výstava postihovala nejen to, čím byl Mácha výjimečný, ale také to, jak jeho život a dílo zrcadlí typické rysy doby, jak jsou v ní zakotveny. A tak na výstavě najdeme vedle portrétu Aloise Klára (1763–1833), jehož studentský kroužek Mácha navštěvoval a z jehož německé antologie básní získával své první zkušenosti s „technologií básnění“, i následující verše: „Chvátavé oblaky, nebes plavcové, / šťastný, kdo s vámi táhne a plove! / Pozdravte vlídně mé mladosti zem! / Já jsem ach vězeň, mně pouto dáno, / aniž mi krom vás vyslance přáno.“ Ne, ty verše nepocházejí z některé ze zavržených variant  třetího zpěvu Máje, napsal je Pavel Josef Šafařík a najdeme je v jeho překladu Schillerovy Marie Stuartovny, jenž byl publikován pět let před Májem.
„Najednou vidíte,“ komentuje toto souznění Dalibor Tureček, „že Máchova genialita není jenom objevitelská, ale do značné míry i kombinatorní. Že ji nelze redukovat na básníkovu snahu přijít s něčím novým a odlišným, ale že se projevovala i v tom, jak dokázal poskládat a modifikovat prvky, které už byly použity, a jakou barvu, vůni a akcenty jim uměl dát. To ovšem zároveň koriguje vžitou představu, že jsme na počátku 19. století měli jen zapadlou, provinční kulturu.“ Ano, objevují-li se některé verše, jako jsou ty Šafaříkovy anebo ty z Rukopisu královédvorského dvacet let před Máchou, pak jsme nemohli mít, míní profesor Tureček, „kulturu mdlého jazyka a neobratných veršotepců“.
Kromě cizích veršů, jejichž ohlas v Máchově díle zaznívá, jsou však na výstavě a v knize publikovány také ty, jichž se Mácha při konečné redakci Máje vzdal a které napovídají, že musel mít úzký vztah jak k expresivní barokní poezii, tak k dobové triviální literatuře:

„Ač žádná žíla víc nebije
Přec každá v červa změněná
Zas jiný nový život žije.
A každý červ se z jara těší
májový čas způsobil červům slavný kvas“

Básník odstranil z Máje rovněž scénu, ve které hrdinka nachází Vilémovu mrtvolu a jež končí verši hodnými Klímova Knížete Sternenhocha:

„Chceš zlíbat rty odpadlé,
že s takovou touhou vzhůru zříš?!
To milencem tvým býti mníš?
Ten červů roj?“
Dítě své doby

Výstava spolu s knihou k ní vydanou dokládají, že básníkův hluboký zájem o historii, divadlo a cestování nebyl ve své době ničím výjimečným. Ve Hvězdě i na stránkách graficky pozoruhodně koncipované knihy se setkáváme s řadou krajinomaleb, jež svým námětem korespondují s nádhernými básníkovými popisy přírody a ve svém úhrnu nabízejí malý reprezentativní průřez českým výtvarným romantismem. Horské a skalnaté krajiny s kostely, jezery a mnichy – ať již pocházejí od Augusta Bedřicha Piepenhagena, Antonína Karla Balzera, Františka Xavera Procházky, Josefa Navrátila či Amálie Mánesové – stejně jako tajuplné interiéry chrámů namalované Ludvíkem Kohlem či Janem Herzogem dotvářejí „máchovskou“ atmosféru výstavy i knihy a zároveň naznačují, že inspirace mezi literárními a uměleckými díly romantiků mohla být oboustranná. A že nejspíš přispívala nejen k utváření básníkova díla slovesného a výtvarného (známé kresby „hradů spatřených“), ale též jeho života.
Dalibor Tureček v úvodní kapitole knihy uvádí, že Mácha „mnohé ve svém životě přizpůsobil utkvělé představě romantického básníka, velmi naléhavě toužil se takovým básníkem stát a být tak vnímán. Mnohdy je jen těžké určit, v jaké míře vyrůstaly texty z básníkova života a do jaké míry si naopak autor stylizoval svůj život k obrazu romantického básnictví.“ Vystavené publikace Slowackého, Mickiewicze, Scotta a Byrona spolu s Máchovými výpisky z nich dokládají, že básník kráčel po svých cestách doprovázen jak Múzami, tak erudicí.
Návštěvníkům výstavy a čtenářům knihy jsou nabídnuty též faksimile některých z oněch pověstných stránek Deníku, na nichž si Mácha svou tajnou abecedou zaznamenával, kdy, kde a jak se svou snoubenku Lori Šomkovou souložil. Překlad ovšem uveden není. Takže bude-li chtít návštěvník výstavy či čtenář knihy posoudit, zda výše citovaná charakteristika Máchy, kterou podal Blesk, odpovídá, či neodpovídá pravdě, bude muset sáhnout po jiných publikacích. Například po Šifrovaném deníku Karla Hynka Máchy, který před třemi lety vydal v nakladatelství Akropolis profesor Pavel Vašák, jeden z našich předních specialistů na Máchu.

Proměny Máchova kultu

Nejvýznamnější Vašákovou knihou je ovšem Literární pouť Karla Hynka Máchy, v níž je podrobně zachycena proměna hodnocení básníkova díla: od jeho zavržení jungmannovskou a Tylovou generací až k jeho adoraci generací Nerudovou, jež se k Máchovi přihlásila v tíživé době Bachova absolutismu almanachem Máj. Na Vašáka tvůrci výstavy navázali a velkou její část věnovali exponátům, jež přibližují nejen výsledky jeho bádání, ale postihují také následující proměny přijímání a oceňování Máchova díla.
Takže od negativních kritik Josefa Krasoslava Chmelenského či Vojtěcha Nejedlého z třicátých let 19. století postupuje návštěvník Hvězdy k vitrinám, v nichž může spatřit knihy májovců, seznámit se s máchovskými reflexemi parnasistní ruchovsko-lumírovské generace i s cukrkandlovou dezinterpretací Máchy, jež sílila s přibližujícím se stým výročím jeho narození a dlouho přežívala nejen v některých kýčovitých ilustracích Máje, ale také třeba v Hašlerově písni „U pomníčku Máchova / kvetou kvítka nachová, / tam tvůj milý svoje srdce / navždy pochová“.
Významnou roli při zrodu a proměnách Máchova kultu coby národního básníka sehrával jeho hrob v Litoměřicích. Roku 1861 byl na něm postaven pomník, ke kterému zvláště o dušičkách přicházely zástupy českých studentů. Od osmdesátých let 19. století se často stával podnětem nacionálních střetů mezi Němci a Čechy. Takže převoz Máchových ostatků do Prahy na podzim 1938 – poté, kdy byly Litoměřice ležící v Sudetech zabrány hitlerovským Německem – a jejich uložení na vyšehradském Slavíně zjara 1939 bylo vlastně symbolickým završením proměny kontroverzního egocentrického bouřliváka v legendárního národního pěvce.
František Halas tehdy napsal báseň Památce K.H.M., v níž kromě verše, jehož parafrázi jsem zvolil za titul tohoto článku („ke stínu básníka se zase obrátím“), najdeme závěrečnou sloku, která konfrontována s dalšími historickými událostmi vyznívá až prorocky: „V šustotu tenkém prvních pršek máje / z lešení veršů spadne znovu sen / a ve hře slov snad posté prohrávaje / na vlastní pěst se vzbouřím s básníkem.“
Prvky bouřliváctví a revolty se naštěstí nepodařilo u Máchy neutralizovat ani těm, kteří ho obdařili pseudomarxistickou nálepkou revolučního romantika. Výstava ukazuje, jak se k němu v šedesátých letech minulého století hlásili studenti projevující své mínění o komunistickém režimu při zakazovaných majálesech a v normalizačních letech sedmdesátých a osmdesátých pak příslušníci undergroundu v čele s Egonem Bondym, Jáchymem Topolem či Alexandrem Vondrou.

Stále inspirující

Kromě pláten a grafik romantiků výstava představuje i díla umělců, kteří byli Máchou inspirováni v dobách pozdějších. A tak můžeme spatřit jak fiktivní portréty básníka – například od Maxe Švabinského, Cyrila Boudy, Jana Zrzavého či Josefa Šímy –, tak četné kresby a malby s máchovskou tematikou, k jejichž autorům dále patří třeba Josef Istler, Emil Filla, Zdeněk Sklenář či Jaroslav Šerých...
V jednom z výklenků letohrádku Hvězda se promítají sekvence z nejstaršího „máchovského“ filmu Cikáni, který byl natočen režisérem Karlem Antonem roku 1921, a v centrálním prostoru expozice (autorem jejího architektonického řešení je ředitel PNP Zdeněk Freisleben) zaznívají úryvky ze slovesných a hudebních máchovských pořadů, jež byly na výstavu stočeny z archivních fondů Českého rozhlasu.
Jedinečná výstava, která v pražské Hvězdě potrvá až do 31. října, názorně dokládá, že Máchovo dílo je stále živé především proto, že se básníku do něho podařilo koncentrovat rozpory vlastní duše. A objektivní rozpory měnících se dob pak pokaždé znovu, byť vždy jinak, ony subjektivní rozpory oživují a mění je ve struny, jež noví a noví Máchovi čtenáři rozechvívají základní emocí všech lidských bytostí – závratí z lásky a ze smrti.

Bronislav Pražan, publicista