|
|
 Ego
a jeho tváře
Podle Sigmunda Freuda je ego bojištěm id a superega. A čím je
podle Roberta V. Nováka a Pavla Turka, kurátorů výstavy EGO,
kterou vzala pod svá křídla pražská Langhans Galerie a která
trvá do konce srpna?
Těžko říct: expozice, orientovaná na fotografické záběry
lidské tváře, se rozebíhá do takové šíře, že nemá šanci
ilustrovat jakoukoli průvodní myšlenku – může zaujmout
nanejvýš jednotlivostmi. Na třicet autorů, od Vladimíra
Boudníka a Václava Zykmunda po současné studenty FAMU, tu
pokládá otázku: Komu nastavují kurátoři takovou koncepcí
zrcadlo? Fotografujícím, nebo fotografovaným, dnešní
informacemi nasycené době – anebo snad sami sobě?
Podle Nováka a Turka prý „stačí jen ‚jevit se‘ a zachytit to
fotografií“. A tak si na stěnách Langhansu podávají ruce
všelijaká tváření a přetvařování, hrátky s identitou a
stylizace. Tragický narcismus ztrácí sílu vedle hlubokého
porozumění, totální realismus obnažuje prázdnotu aranžmá a
manipulací, agresivní barevnost bledne před černobílou magií.
Zatímco některé záběry si vystačí s povrchovým zraněním, jiné
se zaříznou do divákova masa s gustem břitvy.
 K těm
druhým patří třebas tvář jako jeviště, na němž se neustále
střídají kulisy (Václav Stratil), tvář jako zoufalý svědek
mrtvolného klimatu v Československu první poloviny osmdesátých
let (Jan Malý, Jiří Poláček, Ivan Lutterer), tvář jako místo
náhodného setkání člověka s divočinou (Václav Jirásek), tvář
jako obraz moderního zoufalství marně odháněného fetišem
(Dušan Tománek), tvář jako přízrak z hlubin nevědomí (Zein)...
Právě takové sugestivní fotografie jako by kurátorské dvojici
říkaly: Nestačí jen „jevit se“ a zachytit to fotografií – je
potřeba vidět a mít odvahu promítnout se do objektu, který mám
před kamerou.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik |
