Číslo 32 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hudebníkem.
Petrem Vášou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 


 

 

„Bulgakov byl výzvou, která měla hluboký smysl,“ říká o rozhlasovém zpracování Mistra a Markétky Jan VedralStarý ďábel napravuje totalitní peklo

Když v roce 1987 Československý rozhlas odvysílal rozhlasové zpracování románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka, bylo to vnímáno i jako krok k odvaze ke svobodě. Pod dramatizací jednoho z nejvýznamnějších děl 20. století, které nyní na CD vydal Radioservis, je podepsán divadelní a rozhlasový dramatik a dramaturg Jan Vedral.

Mistr a Markétka je označovaný také jako protitotalitní román. Bylo to důležité pro to, že jste před třiadvaceti lety sáhl právě po této látce?
Když jsem v polovině osmdesátých let začal pracovat pro rozhlas, byl ještě plný normalizátorů obou generací – té stalinistické, která jej pomáhala „kádrově vyčistit“ na začátku sedmdesátých let, i té nové, pragmatické, svazově mládežnické. To jsou lidé, z nichž někteří dodnes mudrují o „mediální profesionalitě“ a pomáhají udržovat ve vysílání televize a rozhlasu normalizační odér. Úplný Masolit, jak o něm píše Bulgakov. Malá skupina lidí, kteří do literárně-dramatického vysílání nastupovali v osmdesátých letech, se pokoušela přibližovat rozhlasový repertoár dramaturgii českého divadla, které se v té době nejrůznějšími cestami vymaňovalo z chátrajících žernovů ideologické služby. Zpětně nahlédnuto, bylo to – z divadelního hlediska – období podobně plodné a důležité jako dnes mytizovaná šedesátá léta. Hlavní téma doby bylo vlastně jediné – jedinec versus totalitní moc. Jedním z nejgeniálnějších pojednání tohoto tématu je právě Bulgakovův román. To, že jsme dokázali prosadit jeho realizaci s excelentním tvůrčím obsazením a že dílo bylo v roce 1987 odvysíláno, považuji dnes s jistou, snad ne nepatřičnou hrdostí, za jeden z příspěvků lidí z takzvané šedé zóny ke společenskému dodávání si odvahy ke svobodě.

Za vašeho „dvorního režiséra“ byl považován Jiří Horčička, který je podepsán i pod Mistrem a Markétkou. Jaká byla vaše spolupráce konkrétně na této inscenaci?
Bulgakov byl pro nás pro oba výzvou, bylo to – i pokud jde o rozhlasové výrazové prostředky – komplikované stylistické cvičení, cenné tím víc, že jsme je realizovali na látce, která měla hluboký smysl. Rád říkám, že režisér Horčička mě „naučil psát ušima“. To jest psát pro rádio tak, že člověk příští inscenaci „slyší“, ne že ji „má před očima“ a pak ji teprve jaksi pro rozhlas upravuje. Dnes už je jasné, že i v kontextu evropské radiofonie byl Horčička génius, který „ušima viděl“ tak bystrozrace, že to, co pod povrchem jevů zahlédl, je dodnes zajímavé – i proto většina jeho realizací je stále živá.

Rozhlasový Mistr a Markétka je skvěle obsazen: Miloš Kopecký, Ladislav Frej, Eduard Cupák nebo Josef Vinklář. Podílel jste se také na výběru interpretů?
Mám chuť tvrdit, že ano. A asi to tak i bylo. Kopecký, Cupák, Frej, Preiss – ti nám byli jasní od začátku. Já potřebuji mít dost konkrétní představu herců, pro které postavu „dělám“. Jinak samozřejmě režisér Horčička měl vždy právo vzít si na roli toho, koho považoval za nejlepšího.

V jednom starším rozhovoru jste uvedl, že do svých dramatizací nad rámec předlohy včleňujete i osud autora předlohy. Postupoval jste podobně i v případě Bulgakova?
Do té míry, v níž jsem měl přístup k informacím. Když jsem pak dělal scénickou verzi pro Divadlo na Vinohradech, dostal jsem se – díky tomu, že v sovětském Rusku v rámci glasnosti začali uveřejňovat léta utajené materiály, například text zoufalého Bulgakovova dopisu Stalinovi, v němž spisovatel prosí buď o povolení publikovat, nebo o možnost emigrovat – k dalším zdrojům. Jasné ovšem vždy bylo – i jak jsem se dozvěděl od překladatelky Aleny Morávkové –, že Mistr a Markétka je do značné míry autobiografií, v níž se Bulgakov projektoval do postavy Mistra a svůj ambivalentní vztah ke Stalinovi promítl do vztahu Ješuy a Piláta.

O divadelní inscenaci Mistra a Markétky v Divadle na Vinohradech v roce 1988 se prý zasloužil rozhlasový představitel Wolanda Miloš Kopecký...
Miloš Kopecký byl v té době skutečnou hvězdou Divadla na Vinohradech – a nárokoval si i právo rozhodovat o tom, co bude hrát. Do Wolanda se zamiloval v rozhlase. Pak získal obrovskou autoritu svým nekonformním vystoupením na sjezdu československých dramatických umělců. Poslal v něm, stručně řečeno, tehdejší normalizační papalášstvo do háje. Tím dal duch i Dudkově divadelní inscenaci – starý ďábel je nakonec jediný, kdo dokáže napravit peklo totalitního státu...

René Kočík



  Potíže s neoliberalismem        
  Jak to vidí Pavel Kohout
 
  Alternativci na cestě...

  Pořiďte si        
 
  Ego a jeho tváře    
  Navštivte