|
|
 Bezvýchodnost osudu vede k násilí
V sérii filmů věnovaných politicky motivovanému násilí zaujímá
důležité místo snímek Zabiji Nixona (v neděli 15. srpna ve
22.45 uvede ČT2). Postava outsidera Samuela Bicka, neúspěšného
chlapíka, jenž marně sní o svém prosazení, naznačuje
nepředvídatelné podhoubí narůstající frustrace, která může
vyústit v zoufalý akt násilí – zde nasměrovaného k prezidentu
Nixonovi. V nešťastníkově mysli se totiž proměnil v zosobnění
všeho útisku, ve viníka hrdinových nezdarů. Násilnické úmysly
se v jeho chování plíží pozvolna, naznačeny hned na počátku.
Pak jen přihlížíme, jak v něm pozvolna uzrává rozhodnutí unést
letadlo a naletět s ním na Bílý dům.
 Ve
filmu, který režíroval Niels Mueller, se prolínají politické
pozadí, vtělené do ustavičných televizních zpráv o skandální
aféře Watergate, a privátní linie. S velkou mírou věrohodnosti
režisér zachycuje jak Bickovy podnikatelské prohry, tak rozpad
rodinného zázemí. Sean Penn mistrně ztělesnil stále
utrápenějšího človíčka, jenž si neví se svým údělem rady.
Nutno obdivovat, jak vyhmátl Bickovu mírnou shrbenost,
vychrtlost a stažený obličej, přidušenou, byť překotnou mluvu,
která se ve vyhrocených okamžicích jednou láme v plačtivost,
jindy v kradmou pomstychtivost.
Penn přiblížil i Bickovu ztrátu smyslu pro odhad reality, aniž
by sebeméně podlehl lacinému zlehčování či dokonce výsměchu.
Bez zveličování postihl příznaky psychopatických sklonů, které
zprvu zůstávají skryté, ale v souvislosti s konfliktní situací
nakonec hrozivě vyhřeznou. Podobně jako v thrilleru Volný pád,
v němž exceloval Michael Douglas, i tady závažnost sociální
analýzy oslabuje důraz právě na hrdinovu psychickou vyšinutost
– jako kdyby nervy nemohly selhat i člověku zcela normálnímu,
kdyby se ocitl v bezvýchodné situaci.
Zabiji Nixona přináší nesporně sugestivní výpověď o odvrácené
straně tolik vzývaného „amerického snu“, jehož uskutečnění se
mnohým může vymknout z ruky nebo se k němu vůbec nemusí
přiblížit. Postižení reálií první půle sedmdesátých let je
nanejvýš sugestivní, jak se snadno přesvědčíme při pohledu na
oblečení a vzhled postav, na bytové vybavení, s menší
důrazností pak i v přiblížení mezilidských vztahů, zvláště v
kastovnickém rozvrstvení, které v americké společnosti dosud
přežívá. Zkrátka: není všechno zlato, co se třpytí.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
