|
|
 Ivan
Kraus, spisovatel
Podezřelé známosti
Kdykoli se procházím knihkupectvím, žasnu nad horami nových
knih. Velkou část z nich tvoří díla o známých lidech. Autory
těchto děl o známých lidech jsou většinou lidé neznámí. Díky
tomu, že napíšou knihu o někom známém, stanou se také známí.
Ale jen velmi krátkodobě, jen do té doby, dokud někdo jiný,
rovněž neznámý, nenapíše další knihu o někom známém.
Nekupuji si tyto knihy. Neodolám však, abych si nepřečetl úvod
takové knížky.
Muž, který myl během jednoho léta okna ve vile Michaela
Jacksona, tvrdí hned na prvních stránkách, že znal zpěváka
skutečně zblízka. Má zřejmě na mysli vzdálenost oken od
zpěvákova stolu.
Malíř pokojů, který pracoval u Elvise Presleyho, ujišťuje
čtenáře, že jim může podat jedině pravdivý obraz hvězdy.
Autorkou vzpomínek na Elizabeth Taylorovou je kadeřnice.
Česala herečku jen několikrát (než se herečka dozvěděla, že o
ní píše knihu), ale je tak talentovaná, že těch pár hodin
vydalo na dílo o dvou stech padesáti stranách.
Také u nás vychází řada knih o celebritách. Nejoblíbenější je
zřejmě Jan Werich. Nemine měsíc, aby o něm nevyšla nová kniha.
Budou-li knihy přibývat takovým tempem jako teď, umím si
představit budoucí tituly.
Lívance pro Wericha napíše zřejmě kuchař.
Werichovo sako bude dilem muže, který klaunovi opravoval
límec.
Švec dodá Polobotky pro Wericha.
Autorkou přitažlivého titulu Je tu prach, Mistře bude
uklízečka.
Zahýbám, pane Werich – vzpomínky řidiče.
Od instalatéra lze očekávat knihu s názvem – Prošťouchnem to,
Mistře.
Konkurovat mu bude elektrikář s dílem Zástrčka pro klauna.
Pekař si vzpomene na umělce knihou Měl to rád propečené.
Ani muž od pumpy nezůstane stranou. Jeho titul Super, Mistře ?
se určitě bude stejně dobře prodávat jako kniha Werichova
šestka vlevo dole, kterou sepíše zubař. Nebo jako Knedlík
navíc Mistře ? – vzpomínky číšníka.
Všichni autoři knih s podtitulem Jak jsem ho (nebo ji) znal
tvrdí, že poznali svou oběť dokonale. Pokud jde o Jana
Wericha, svědčí o tom obě anekdoty, které Jan Werich vyprávěl
a které lze najít ve všech knížkách. Jisté je, že ať už si
zvědavý čtenář koupí kteroukoli knihu vzpomínek, dočte se
pozoruhodné věci.
Dozví se, že Jan Werich jedl třikrát denně. Podiví se jeho
zvyku jezdit autem a plnit ho pravidelně benzinem. Hodně
kouřil.
Rád chytal ryby. Svými poznámkami rozesmál nejen ošetřovatelky
u lékaře, ale i pokladní u benzinové pumpy, prodavačku novin a
většinu číšníků. Užaslým čtenářem otřese, až se dočte, že
pokud si Mistr kupoval noviny, hledal chvíli po kapsách
drobné. Jiný čtenář pocítí napětí, jakmile se dozví, že herec
si při jídle kladl pod bradu ubrousek a že u holiče – světě
div se – zíral do zrcadla. Šťastný majitel knihy bude vděčný
za informaci, že Mistr používal zapalovač, měl rád naleštěné
boty a hlasitě se smál – pokud měl čemu.
Takové zajímavosti a originální zážitky uvádějí autoři ve
svých vzpomínkových knihách, jimž nakladatelé drží ochotně
otevřené dveře, protože vědí, že své podniky mohou zachránit v
konkurečním boji na knižním trhu jen knihami o známém umělci
nebo kuchařkou s recepty populárního zpěváka.
Jednu novou knihu o Werichovi – dle nepotvrzených zpráv –
chystá průvodčí tramvaje. Zažil totiž ve vlečňáku před
padesáti třemi lety veselou situaci, když Mistrovi upadl
klobouk. Tuto originální, komickou historku chtěl původně
zpracovat taxikář (který tvrdí, že byl přítelem Werichovy
rodiny). Ale průvodčí si najal právníka a vyhrál soudní spor o
právo na vzpomínku z vlečňáku publikovat.
Jinou knihu – Očima Jana Wericha – připravuje prý oční lékař,
který pomocí téhož advokáta vyhrál soudní spor s jiným
specialistou, jenž chtěl vydat knihu s titulem Werichovy
dioptrie.
Lékař svůj autorský spor vyhrál, dík vyjádření soudního
znalce, který prokázal, že kolega uvádí ve své knize vyšší
počet hercových dioptrií a dopouští se tak pomluvy.
Právník teď zřejmě píše spolu se soudcem další knihu.
Bude se jmenovat Jak jsme vyhráli spor o Wericha. |
