Číslo 15 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s rozhlasovým režisérem.
Karlem Weinlichem.

Ruská média od Lenina k Putinovi

Systematickému mapování světových médií se věnuje jedna ze stanic Českého rozhlasu – Šestka. Pravidelné Zaostřeno na média našlo svého pokračovatele v pořadu Média v postmoderním světě, jenž se mimo jiné snaží dobrat jejich podstaty a poslání. Zajímavý pohled na současnou ruskou žurnalistiku nabízí příspěvek redaktora Českého rozhlasu 6, rusisty a překladatele Libora Dvořáka.

Bolševické kladivo dopadá

Historie ruských médií věrně kopíruje moderní politické dějiny této země. Po relativně liberálním období, vymezeném přibližně revolucemi let 1905 a 1917, kdy se hroutila romanovská dynastie, na sice cenzurovaný, ale v porovnání s následujícím obdobím neslýchaně liberální tisk dopadlo bolševické kladivo velice brzy. Už pouhé dva dny po říjnové revoluci podepsal V. I. Lenin Dekret o tisku. V tom se praví, že „buržoazní tisk je jednou z nejmocnějších zbraní buržoazie“, a proto byly okamžitě uzavřeny listy „vyzývající k otevřenému odporu vůči dělnicko-rolnické vládě, rozsévající prostřednictvím zjevně pomlouvačného překrucování faktů chaos či inspirující k činům evidentně kriminálním, tedy trestně postižitelným“. Zajímavé je, že v samotném dekretu se mluví o jeho dočasnosti a o tom, že bude „zrušen zvláštním výnosem, jakmile se veřejný život dostane do normálních kolejí“. Postupně byl nahrazen jinými právními normami, ale duch tohoto historického dokumentu, apriorně odmítajícího vše „antisovětské“, přetrval až do poloviny osmdesátých let minulého století, tedy do dob perestrojky a glasnosti (druhý termín je do češtiny nejpřesněji přeložitelný těžkopádným, ale sdělným souslovím „veřejná informovanost“).

Proud nevědomí z Pravdy

Sovětská média se přes údobí hlásné trouby stalinského teroru a poněkud benevolentnější časy chruščovského tání proměnila ke konci takzvané epochy stagnace, spojované především se jménem L. I. Brežněva,  ze zbraně především propagandistické v chrliče ideologizovaných bezobsažných samoznaků. Názorný příklad myšlenkové vyprázdněnosti sovětských médií období brežněvské stagnace přináší v závěru svého pozoruhodného románu Třicátá Marinina láska slavný prozaik-konceptualista Vladimir Sorokin. Svou „eroticko-politickou prózu“ z roku 1983 uzavírá čtyřicetistránkovým „proudem nevědomí“, mechanicky opsaným z úvodníků Pravdy. Lepší ilustraci tehdejšího života většiny sovětské společnosti oné doby si jen těžko představit: „Na listopadovém plénu ÚV KSSS (1982) bylo konstatováno, že zkušenosti novátorů a vzorných pracovníků jsou jednou z rezerv dalšího zdokonalování výroby a zlepšování výrobních ukazatelů. Má-li se tato iniciativa významněji podílet na plnění úkolů pětiletky, je nezbytná každodenní organizátorská a politická práce v kolektivech, konkrétní přístup k věci. Příklad takového přístupu předvádějí četné pracovní kolektivy Moskvy...“

Příběhy z Lubjanky

Následující zhruba patnáctileté období (od počátku Gorbačovovy perestrojky až do nástupu Vladimira Putina do funkce ruského prezidenta – a je třeba si uvědomit, že opravdová epocha svobodných ruských médií začala a skončila vždy s jistým zpožděním) patří k tomu zřejmě nejlepšímu, co ruský mediální svět kdy zažil. Gorbačovova glasnosť zašla mnohem dál, než její tvůrce zamýšlel. Zajímavé přitom je, že značná až naprostá svoboda slova se zpočátku prosadila v týdenících.
Dva příklady za všechny: populární časopis Ogoňok začal od roku 1988 přinášet „příběhy z Lubjanky“, obsáhle komentované výňatky z protokolů výslechů lidí typu Isaaka Babela, Osipa Mandelštama či Borise Pilňaka, které jejich autoři pořizovali přímo v baště sovětských státních policií na moskevské Lubjance. Jeden z autorů těchto do té doby nevídaných materiálů Vitalij Šentalinskij později nejednou citoval plukovníka Anatolije Krajuškina, který ho na Lubjance vítal slovy: „Pokud se nemýlím, jste první spisovatel, který k nám přichází dobrovolně…“ Dodejme, že oficiálně byl tehdy Ogoňok tiskovým orgánem ÚV KSSS!
Litěraturnaja gazeta ve stejném období přinesla několikadílný seriál s bohatou fotodokumentací, v němž informovala o praktikách v jednom uzbeckém bavlnářském sovchozu. Jeho vedení si na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let pro své reptající zaměstnance pořídilo a několik let provozovalo soukromý tajný koncentrák včetně bandy bachařů a mučitelů i podzemních železobetonových kobek s rezavými mřížemi.

Jak se psalo za perestrojky

Ještě větší ohlas ale měly televizní diskuse jako Vzgljad („názor“, popř. „pohled“, nejlépe obé dohromady). Začal se vysílat v roce 1987, a protože televize je médiem nejsledovanějším, a tudíž nejvlivnějším, byl Vzgljad od svého vzniku komunistickými aparátníky, tehdy stále silnými, vytrvale napadán, rušen a obnovován, a z televizních obrazovek definitivně zmizel už v druhém roce Putinova neomezeného panování, tedy roku 2001.
Na perestrojkové novinařině druhé poloviny osmdesátých a počátku devadesátých let je zajímavé, že fungovala takříkajíc ve starých strukturách: byla placena totalitním státem a jeho státostranou, jež byly v rozkladu a na pokraji zhroucení, ale pod tlakem událostí a liberální části tehdejší sovětské intelektuální veřejnosti si zpravodajství o vlastním směřování pod historickou gilotinu přísně vzato hradily samy.
Zajímavá byla i proměna základního novinářského kádru. Do novinařiny a publicistiky se přestěhovala řada lidí, jejichž doménou v sovětské epoše byla politizovaná krásná literatura či beletrizovaná publicistika (jmenujme alespoň perestrojkového šéfredaktora týdeníku Ogoňok Vitalije Korotyče či současného redaktora pražské redakce Rádia Svobodná Evropa / Rádia Svoboda Anatolije Streljanného). Není na tom nic divného – ruská literatura totiž po téměř dvě staletí klasický politický život, žurnalistiku i publicistiku suplovala, a tak psavci, kteří měli sklon k výpovědi společensky závažné či politické, jednoduše změnili zaměstnání. Do novinařiny v nových poměrech přicházeli i mladí lidé, kteří svou historickou šanci popadli za pačesy. Vůbec nejzajímavější je ovšem kategorie opravdu profesionálních novinářů ze sovětské doby, kteří v závěru brežněvovských časů dobře věděli, v čem jsou nuceni se angažovat, a pragmaticky svým komunistickým chlebodárcům sloužili, ale činili tak způsobem, za který se přísně vzato alespoň řemeslně stydět nemuseli. Příkladem za všechny budiž zahraničněpolitický komentátor listu Izvěstija Alexandr Bovin, respektovaný i na Západě už v dobách Brežněvových.

Smrtelná nuda sv. Putina

Cesta od romantických let perestrojkových k dnešnímu stavu se odehrála ve dvou etapách. Krátce po rozpadu Sovětského svazu si skupiny tehdejších mocných uvědomily, jak důležitou zbraní média jsou a jak lze jejich účinnost posílit. V devadesátých letech se jich proto ujímají především takzvaní oligarchové, kteří své pohádkové majetky získali v Čubajsově velmi divoké „voucherové“ privatizaci, jež ovšem naši kuponovku připomínala jen vnějškově a v níž se řadoví Rusové až na opravdu vzácné výjimky neprosadili. Sdělovací prostředky, jichž se po státostranických patronech často ujímaly takzvané zaměstnanecké kolektivy, se během devadesátých let postupně přeskupily v mediální říše, v jejichž čele stáli velkopodnikatelé typu Vladimira Gusinského a Borise Berezovského. A byly to právě jejich televize NTV a ORT, jež z rozhodnutí obou oligarchů a dalších jim podobných zbohatlíků v prvním pololetí roku 1996 pomohly k druhému prezidentskému období Borisi Jelcinovi (i přesto, že na počátku ledna tehdejšího roku měl pouze 3–8 % volebních preferencí). Oligarchové tedy za pomoci sdělovacích prostředků Jelcinovi pomohli porazit jeho hlavního protikandidáta, komunistu Gennadije Zjuganova. Média byla i nadále relativně svobodná, ovšem jen do té míry, nakolik to bylo prospěšné pro jejich majitele.
Rozhodující pro dnešní podobu ruského mediálního světa je rok 2000, kdy se hlavou státu stává Vladimír Putin. Především velké televize včetně obou jmenovaných oligarchů se znovu dostávají pod přímou či nepřímou kontrolu státu. Totéž platí i pro největší média tištěná, jako jsou deníky Izvěstija či Kommersant anebo týdeník Itogi, tedy pro sdělovací prostředky, které před Putinovým nástupem společně s největšími televizemi v Rusku utvářely relativně liberální politické počasí. Vytvářejí ho i dnes, jen s tím rozdílem, že liberální už se mu rozhodně říkat nedá.
A současný stav? Asi nejvýmluvněji ho demonstrují zmíněné velké televize, především První kanál, budující na základech prvního programu sovětské televize, a Berezovského ORT. Jeho zpravodajství ukazuje především to, co právě koná vůdčí tandem Putin – Medveděv, a prvně jmenovanému dokonce úslužně nabízí každoroční, pečlivě narežírované několikahodinové „zjevení lidu“. Do toho se v živém přenosu objevují pečlivě vybraní „zástupci pracujícího lidu“, a ti pak sv. Putinovi kladou úzkostlivě vybrané a zredigované otázky. Mimochodem když těsně před koncem loňského roku v rozhovoru ředitelů tří největších ruských televizí s prezidentem Medveděvem padla přímá otázka na další osud Michaila Chodorkovského (o němž se z televizní obrazovky jinak nedovíte prakticky nic) a poté se v silvestrovském programu objevil i satirický šot s Medvěděvem a Putinem na způsob někdejších „gumáků“ Viktora Šenderoviče, jež v devadesátých letech pod názvem Kukly každý týden vysílala tehdy vskutku nezávislá NTV, vzbudilo to po celém světě až komický rozruch…

Skutečně nezávislí novináři jsou v Rusku naštěstí také, ale ti mají k dispozici buď internet, anebo vybraná média typu moskevského listu Novaja gazeta či rozhlasovou stanici Echo Moskvy, tedy média s omezeným dosahem, která Kreml trpí proto, aby se vytvářelo zdání demokracie a plurality názorů. Ostatně právě v deníku Novaja gazeta publikovala známá kritička putinismu Anna Politkovská, která napsala: „Po druhém zvolení Vladimira Putina ruským prezidentem se v atmosféře našich měst a vesnic rozhostila smrtelná nuda – lidem z toho všeho bylo mdlo jako v dobách Sovětského svazu. Nějaký vztek vlastně nepociťovala ani strana poražená, jako by se lidi na všechno vykašlali a řekli: Ať to všechno jde do háje! Což je ten nejspolehlivější symptom společensko-politického spánku, ruské stagnace. Poněkud předběhněme a konstatujme, že její hloubku lze zdůraznit i tím, že stavem všeobecné strnulosti neotřásl ani Beslan, což byla katastrofa formátu vskutku biblického.“
I takovéto myšlenky v ruských médiích mohou zaznít. Jiná věc je, že (jak dokazuje osud samotné Politkovské) podobná, jinde běžná novinářská odvaha může být v Rusku trestána smrtí.

Libor Dvořák, redaktor Českého rozhlasu 6