|
|
 Moudrý
na život, slabý na boj
Nominace na cenu Magnesia Litera 2009 v kategorii
nakladatelský čin budí letos zvláštní respekt. Každý ze tří
titulů, z nichž v neděli 18. dubna porotci vyberou vítěznou
publikaci, splácí dluh výrazné osobnosti českého umění. Vedle
vzpomínek historičky a teoretičky fotografie Anny Fárové a
souborného vydání díla spisovatelky a lingvistky Milady
Součkové je mezi nominovanými oprávněně i výpravná kniha
germanisty Josefa Čermáka Zápas jménem psaní – O životním
údělu Franze Kafky.
Dílem literárního historika a překladatele Josefa Čermáka
(1928) prostupuje kafkovské téma od dob jeho redaktorského a
později i šéfredaktorského působení v Odeonu, dříve Státním
nakladatelství krásné literatury a umění. Už zkraje
normalizace vydal – pod pseudonymem Johann Bauer – v tehdejším
západním Německu a souběžně i v USA knihu Kafka und Prag
(Kafka and Prague), po roce 1990 spoluzakládal Společnost
Franze Kafky, přeložil část autorových deníků, jeho romány
Nezvěstný a Proces, byl tvůrcem libreta putovní výstavy Franz
Kafka žil v Praze i stejnojmenného CD-ROMu, vypomáhal při
zrodu stálé expozice v Muzeu Franze Kafky v Hergetově cihelně
na Malé Straně. V roce 2005 vyšla jeho kniha Franz Kafka –
výmysly a mystifikace, v níž se vypořádal s kafkovskými
padělateli Michalem Marešem a zvláště Gustavem Janouchem,
autorem vyfabulovaných Hovorů s Kafkou, jež loni v prvním
českém překladu vydal Torst.
Je s podivem, jak netečná byla – a bez ohledu na haldy
upomínkových tretek v pražských ulicích vlastně dosud je –
vůči Kafkovi česká veřejnost. Nejslavnější spisovatel, který
kdy žil a tvořil v Praze, se tu výraznějšího ohlasu nedočkal
za svého života a o mnoho lepší to nebylo ani v dalších
desetiletích. V roce 1939 odvezl spisovatelův největší přítel
a nejslavnější vykladač Max Brod autorovu pozůstalost z
okupovaných českých zemí, a položil tak základy Kafkovy
světové proslulosti. Leč u nás měla léta mlčení, ještě
umocněná po únoru 1948, kdy se stal Kafka zapovězeným autorem,
prolomit až proslulá konference v Liblicích v roce 1963, po
níž začaly v Odeonu vycházet Kafkovy spisy a dílo muže, který
byl „příliš moudrý, aby dovedl žít, a příliš slabý, aby
bojoval“ (jak ho v jednom z mála nekrologů charakterizovala
Milena Jesenská), se stalo jedním z nejvyhledávanějších. V
roce 1968 následovala další ideologicky podmíněná a řadu let
trvající ediční pauza, kterou však podle Čermáka po pádu
železné opony nová renesance zájmu českého publika o Kafku
nevystřídala. „Jeho dílo bylo dvěma režimy zakazováno a
dobrých čtyřicet let se českému studentu nedostalo ve škole o
Kafkovi ani základního poučení,“ vysvětluje stávající nezájem
Josef Čermák.
 Kniha
Zápas jménem psaní je dosud nejobsáhlejší a nejkompaktnější
českou publikací o Kafkovi. Josef Čermák není jen erudovaným
odborníkem, ale také autorem, který přes značnou rozporuplnost
Kafkovy osobnosti i díla dokáže informovat srozumitelně a své
znalosti nestaví na odiv. Jeho opus magnum poutá pozornost
také svou výpravností – stovky fotografií, kreseb, rukopisů i
citací text zpestřují i „zpřesňují“, a pokud se čtenář
rozhodne procítit spisovatelovy osudy ještě důkladněji, může
sáhnout po přiloženém pouzdru obsahujícím faksimile
nejrůznějších materiálů vztahujících se k autorovi a jeho
době, včetně Kafkových pohlednic z dovolené, vysvědčení či
třeba reprintu vojenského „dokladu o odvodu, zařazení a
zproštění aktivní služby na vyžádání zaměstnavatele“...
Čermákem proklamovaná snaha „působivou kombinací výkladového
textu, výmluvných citací a obrazových dokumentů usnadnit
přístup k životu a dílu velkého autora“ neodradí znalce a
přitáhne kafkovského začátečníka. A smeknout je třeba i před
velkorysostí brněnského nakladatelství B4U Publishing, které
germanistovo dílo povýšilo na výjimečný hold spisovateli,
jemuž „jeho“ Češi zatím tak málo rozumějí…
Milan Šefl
|
