|
|
 Markéta
Pilátová,
spisovatelka, hispanistka
Jako krajanská učitelka jste se seznámila s mnoha životními
osudy. Jsou vaše knížky určitou mozaikou těchto skutečných
příběhů?
Tak se to asi nedá říct. Spíš jsou to takové střípky
z jednotlivých vyprávění, které mě zaujaly, uvízly ve mně a já
pak s nimi pracovala ve vlastním příběhu. Nejde tedy o
skutečnou historii jednotlivých životů. Žádný příběh není
pravdivý, pravdivá je jen určitá imprese. Je to vlastně o to
silnější, že ani příhody jednotlivých lidí nejsou jen věrným
obrazem skutečnosti. Je to rodinná mytologie, jakou známe asi
všichni ze svého okolí, když se jedna historka stále dokola
omílá a nabaluje...
Žádný z příběhů ve vašich knížkách není skutečný, ale říkala
jste, že se vám vzájemně propojí a vznikne tak postava, která
teoreticky existovat mohla, ale ve skutečnosti nikdy
neexistovala…
Ano, je to tak. Třeba jedna Češka, žijící v Brazílii mi
vyprávěla zajímavý postřeh. Otec jejího manžela, emigrant
jezdil ještě v době totality často do Čech, což tenkrát nebylo
běžné. Dokonce také cestoval do USA a měl prý hodně peněz a
ona z toho tedy vydedukovala, že to byl zřejmě špion. Nikdy se
tím hlouběji nezabývala, šlo o takový její dojem. A představte
si, že jsem pak hledala v nějakých archivech, kde jsem se
dočetla, jaké akce dělala Státní bezpečnost v zahraničí. A
také o existenci tak zvaných „double“ špionů, kteří pracovali
pro obě strany. O nich mi zase vyprávěla jiná žena, rodačka
z českého Kojetína, která se jako emigrantka živila v Americe
tím, že v době studené války učila americké špiony češtinu.
Tyhle jednotlivé střípky životů pak daly vzniknout postavě
špiona Jaromíra z mé první knížky Žluté oči vedou domů. Stejné
je to i s cikánkou Johanou, která se mi do vyprávění připletla
během reportáže z Osvětimi. V knížce jsem ji nechala umřít,
ale ve skutečnosti, jak mi vyprávěli, právě díky své
neobyčejné kráse přežila a dočkala se docela vysokého věku.
Ve Žlutých očích, příběhu o hledání identity v dnešním světě
se objevují motivy emigrace a možnosti návratu, je to i odraz
vlastní zkušenosti?
Je to příběh o hledání domova, o tom, kam člověk vlastně
patří. Stejný problém vlastně řeší druhá vlna emigrantů po
celém světě. Jsou to příběhy lidí, kteří se necítí doma nikde
a vlastně jsem si tou knížkou řešila i svůj problém, zda jsou
mým domovem Čechy, Španělsko nebo Latinská Amerika.
Jak jste se k českým krajanům a vlastně i ke psaní dostala?
Studovala jsem španělštinu a portugalštinu, učila jsem na
fakultě v Olomouci a na katedře slavistiky ve španělské
Granadě, kde jsem vlastně začala psát první reportáže pro
Respekt. Po návratu, kdy už jsem se začala naplno věnovat
novinařině, objevil můj muž inzerát ministerstva zahraničí
s nabídkou práce pro krajanské učitele. Podmínkou byla znalost
portugalštiny, protože projekt se týkal krajanské komunity
v Brazílii, a také zkušenosti ze zahraniční výuky, což jsem
díky Granadě měla. A tak jsem tehdy na dva roky odjela do
Brazílie a v Latinské Americe už žiju pátým rokem. Hodně mi to
pomohlo v mém pohledu na svět.
V Latinské Americe žije několik emigrantských vln, jedna
z prvních odcházela do zámoří už koncem 19. století, šlo třeba
o severočeské skláře, jaké jsou jejich vzpomínky, zkušenosti?
A jaký je jejich pohled na Českou republiku?
Lidé, ať už odcházeli z ekonomických nebo později téměř
výlučně politických důvodů, žijí stále s pocitem křivdy. Já se
jim nedivím, znám třeba příběh jedné židovské rodiny, která
emigrovala před válkou. Nechali tu prosperující hostinec a
v Argentině začali znovu. Dařilo se jim, přesto se po válce
vrátili domů, ale přišel rok 1948 a tehdy jim komunisté řekli:
„Buďto odejdete do Sudet nebo ze země.“ Znovu začínali od
nuly. Navíc, protože šlo většinou o schopné lidi, kteří
odnášeli do zámoří své know how, je i tam stále pronásledovala
StB. Stávalo se, že byli i unášeni. V mnoha případech si
nemyslí, že u nás skutečně došlo k demokratizaci poměrů. Často
ani nevěří, že ti kteří zůstali doma, nebyli komunisty.
K pochopení toho, co se tenkrát vlastně událo i jejich vlastní
historie, nesmírně přispívají české filmy. Třeba Obsluhoval
jsem anglického krále nebo snímek Musíme si pomáhat, ten úplně
milují. Důležité je také krajanské vysílání Českého rozhlasu,
ale když se jich ptali, co by jim nejvíce pomohlo napravit
vztahy s rodnou zemí, shodli se na tom, že nejvíce potřebují
české učitele. Někteří mluvili česky naposledy třeba před
dvaceti lety.
Krajanský učitel je tedy něco jako spojovací článek, most mezi
jejich bývalým a současným domovem?
Nejen to. Zároveň totiž působí i jako psychoterapeut,
psycholog. S tím souvisí i množství neobyčejných příběhů,
které vyslechne. Podle mě to nemůže dělat člověk, který nemá
schopnost empatie, neumí naslouchat. Jak už jsem říkala,
příběhy krajanů jsou velmi intenzivní. Měla jsem třeba žákyni,
která mi vyprávěla, že jí bylo teprve pět roků, když utíkala
s rodiči přes Šumavu do Německa, vzpomínala si, jak po nich
stříleli. Dodnes nosí na krku malý klíček, kterým si zamkla
skříňku se svými panenkami a věří, že třeba jejich dům dosud
stojí a její skříňka čeká... To je hrozně silný, strhující
příběh a takový má skoro každý z nich. Pro mě to bylo navíc
fascinující i v tom, protože jsem kromě jazyků studovala také
historii a v těch příbězích najednou začaly dějiny skutečně
ožívat.
Jana Švecová, publicistka
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 23. 3. |
