Číslo 13 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelkou a hispanistkou.
Markétou Pilátovou.

Až příliš zelená olympiáda

Rozkvetlé sakury, čerstvá jarní tráva a po sněhu ani památky. I takové dnes mnohou být olympijské hry. Vancouverské soutěžení pod pěti kruhy by si spíš než zimní zasloužilo přívlastek jarní. A po většinu času i pořádně deštivé. Po deset dnů se úpravné kanadské město stalo centrem pozornosti světových médií. Olympijská klání sledovali i repotréři Českého rozhlasu 1 – Radiožurnál. Následující reportáž vznikla speciálně pro čtenáře Týdeníku Rozhlas.

Proudy vody valící se z nebe nejsou pro největší město kanadské provincie Britská Kolumbie nic výjimečného. Vancouver je prý zmáčený až dvě stě dnů v roce. „Déšť sem prostě patří. Ale letos je extrémní teplo, je tu jak v dubnu,“ říká nám hned po příjezdu indický taxikář. A rozhodně nepřehání. Zatímco v Praze mrzne, tady se rtuť v teploměrech tlačí až na jedenáct stupňů Celsia. Jediní, kteří z toho mají hluboké vrásky na čele, jsou olympijští pořadatelé. „Bílé studené zlato“ totiž chybí nejen dole ve městě, ale i na Cypřišové hoře, kde mají o olympijské cenné kovy bojovat akrobatičtí lyžaři a snowboardisté. Na pomoc tak musí přijít podobně jako na loňském mistrovství světa v Liberci těžká technika, a v kanadském provedení dokonce i vrtulníky. Výsledek mnoho závodníků příliš nenadchnul, byť se nakonec všechny soutěže uskutečnily.
„Stálo to úplně neskutečné prachy. Dopravovala ho sem helikoptéra, vozila ho auta. Ale ten sníh je stejně jen takový jarní písek, podobný tomu, co je na jaře v Peci pod Sněžkou, když se zavírají sjezdovky,“ lamentoval po svém vystoupení český snowboardista Michal Novotný, když pro Radiožurnál vysvětloval, proč tolik závodníků nedorazilo do cíle. Kanadští pořadatelé totiž na špatné počasí příliš nedbali a i na nekvalitním sněhu stavěli velice obtížné tratě.
To platilo i pro ostatní sportoviště. Nejtragičtější daň za touhu po maximální náročnosti soutěží přinesl ještě před zažehnutím olympijského ohně trénink sáňkařů. Dvaadvacetiletý gruzínský závodník Nodar Kumaritašvili nezvládl jednu ze zatáček a vletěl ve více než stokilometrové rychlosti do železobetonové konstrukce. A následkům vážných zranění bohužel na místě podlehl. Tragická událost poznamenala nejen slavnostní ceremoniál, který byl věnován právě zesnulému sportovci, ale i zbytek her. Není divu, smrtelné zranění se na olympijských hrách objevilo po osmnácti letech. A naštěstí teprve počtvrté v historii. Během celých her ho připomínal především samovolně vzniklý památník ve středisku Whistler, kam nejen fanoušci nosili květiny a svíčky.

Evropské lyžováni ve Whistleru

Právě Whistler, vzdálený dvě hodiny od města, byl trochu neoprávněně v pozadí Vancouveru. Ve vysokohorském zimním středisku se přitom rozdělila polovina všech medailí. Sjezdaři, běžci, biatlonisté a sdruženáři do Vancouveru zavítali jen při zahajovacím a závěrečném ceremoniálu.
Kanadský Svatý Mořic, jak se horskému středisku přezdívá, byl navíc opravdu zimní. Velká část z desetimetrové lednové zimní nadílky sice roztála, přesto bylo neustále bílo.
Evropské vzezření tohoto lyžařského ráje není náhoda. Na jeho současné podobě má totiž velkou zásluhu Nor Franz Wilhelmsen. Rodák z Trondheimu emigroval do Kanady v roce 1940 a o dvacet let později přivedl do Whistleru první návštěvníky. Velkého snu o uspořádání olympijských her se ale o dvanáct let nedožil. Pod jeho vedením se z hor nad bývalou indiánskou obchodní stezkou stalo jedno z nejvyhledávanějších zimních středisek v Kanadě. A také jedno z nejdražších. Whistler má i své hrdé starousedlíky, kteří nedají na život v horách dopustit. ,,Žijí tu obyčejní lidé s obyčejnými příjmy, co mají rádi horský styl života, lyžování a snowboarding,“ odmítá zvěsti o středisku pro nejbohatší smetánku Terry Spence, který se do Whistleru přistěhoval před třiceti lety. I jemu ale příliv turistů nevadí. Kanaďané se během olympijských her všeobecně představili jako výborní a milí hostitelé.

„Český“ Richmond

Z českého pohledu nebyl nejzajímavějším místem ani Vancouver, ani Whistler. Oči všech fanoušků i místních krajanů směřovaly do Richmondu, dějiště rychlobruslařských klání s očekávanou královnou Martinou Sáblíkovou. Málokdo ale tušil, že chrám vyznavačů dlouhých nožů je s Čechy spjatý od jeho počátků. Architektem oválu je totiž český rodák Lubomír „Larry“ Podhora, který do Kanady emigroval na konci šedesátých let. Setkal jsem se s ním ještě před prvním závodem Martiny Sáblíkové v jeho kanceláři v centru města.
„Ze strany architektonické je to asi nejlepší budova olympijských her. Je to ovál třetí generace, který tu bude sloužit i za padesát let,“ chválil své dílo prošedivělý architekt. Na zajímavosti jeho stavbě přidává i materiál, ze kterého je ovál postaven. Střecha ledového paláce je tvořena ze dřeva napadeného kůrovcem. Právě využití ekologicky zatíženého dřeva prý pomohlo jeho návrhu k vítězství . Přesně totiž zapadá do koncepce nejekologičtějších her v olympijské historii. Vždyť právě ve Vancouveru vznikla před necelými čtyřiceti lety ekologická síť Greenpeace a i dnes je zde na životní prostředí kladena maximální pozornost. „Nejlepším příkladem jsou všechna olympijská sportoviště. Používáme tam energii z obnovitelných zdrojů, ve dvou halách sbíráme dešťovou vodu ze střechy a jí pak splachujeme všechny tamní toalety,“ řekla Radiožurnálu Ann Duffyová, která má v organizačním výboru her na starost udržitelný rozvoj. „Na všech sportovištích, kde je led, zachytáváme teplo, které uniká z mrazicího systému, a vytápíme s ním zbytek budovy.“
Problémy s mrazením a vlhkostí měl i Podhorův ovál. Speciální odsavače par úplně nepomohly a led byl, tedy alespoň podle závodníků, velice těžký. Z českého pohledu by se ale dalo říct naštěstí. Právě obtížné podmínky pomohly podle trenéra Petra Nováka nejúspěšnější české zimní olympioničce Martině Sáblíkové k překvapivému bronzu v závodě na patnáct set metrů. „Dohodli jsme se, že pojedu tuto trať jako vytrvalostní a povedlo se,“ radovala se v rozhovoru pro Radiožurnál Sáblíková po mílařském klání. Její velká chvíle měla ale teprve přijít. O tři dny později, sužovaná virózou, dobyla po tříkilometrové i nejdelší, pětitisícovou trať, a na krk mohla pověsit druhou zlatou olympijskou medaili. Na dvě stě procent tak naplnila přání nejen architekta oválu, jenž moc toužil po zlaté medaili pro svou rodnou zem. Mimochodem Podhora by si rád splnil ještě jeden sen: „Postavit halu na českém území by bylo velice zajímavé.“

Z nebe do pekla

Kanaďané zkrátka bruslení milují. I když většina z nich u toho musí mít v ruce ohnutou dřevěnou hůl. Hokej je tu styl života, náboženství i nejlidovější zábava. Není proto divu, že po vítězství javorových listů ve finále olympijského turnaje propuklo ve městě šílenství. Vždyť Kanaďané vyhráli zlato poprvé na domácí půdě, porazili velkého bratra ze Spojených států a rozhodující gól vstřelila největší modla – Sidney Crosby. Lepší kombinaci byste zkrátka nevymysleli. Město také okamžitě zavalila červená lavina fanoušků. Kdo neměl dres, šálu a nebo alespoň mikinu s pronikavým nápisem Believe („věřím“ – pozn. red.), jako by neexistoval. Hlavní tepna olympijských her i mrakodrapy posetého Downtownu – Robson Street – zažila jeden z největších večírků v historii. Dokonce i policisté, kteří dbali na dodržování zákazu pití alkoholu na veřejnosti (a jeho porušení často ohodnotili pokutou ve výši čtyř a půl tisíc českých korun) tentokráte přimhouřili obě oči. Poslední únorová noc zkrátka patřila pouze hokeji. Slavili všichni a bylo úplně jedno, odkud pocházeli, zda z Evropy, Asie, Indie nebo jestli se jednalo o potomky místních domorodých indiánů.
Národnostní pestrost je totiž dalším charakteristickým znakem Vancouveru. Není divu. Třetí největší kanadské město pravidelně okupuje přední příčky žebříčku měst s nejvyšším indexem kvality života na světě. Tedy až na jedno místo: paradoxně hned vedle nejbohatšího Downtownu se rozkládá čtvrť East Hastings, místo ztroskotanců a kriminality. A odděluje je jen jediná silnice. Jako by těch pět metrů dělilo ráj od pekla. Nablýskané výlohy se rázem mění v zatlučené okenice, upravené dámy v prostitutky, muži v oblecích v zarostlé bezdomovce a narkomany, kteří před sebou tlačí špinavé nákupní vozíky.
Oázou uprostřed území zla je Carnegieho centrum. Budova postavená v roce 1903 za peníze darované americkým ocelářským magnátem Andrewem Carnegiem sloužila původně jako knihovna, od roku 1980 je v ní komunitní centrum. Lidé se tu můžou osprchovat, za minimální cenu dostanou najíst. Oběd tu stojí v průměru dva dolary. Je tady tělocvična, kulečník, knihovna, keramická dílna. To všechno za symbolický členský poplatek ve výši jednoho dolaru ročně.
„V polovině devadesátých let přestala fungovat bytová politika kanadské vlády a od té doby de facto žádnou nemáme. Počet lidí bez domova se významně zvýšil,“ vypráví místní dobrovolnice Ethel Whittyová. „Nejenom že je bydlení ve Vancouveru velmi drahé, ale navíc je tu minimum volných bytů. Vláda i město sice na stavbu nových bytů přispívají dost velkou sumou, ale pořád to nestačí,“ popisuje zmar místních obyvatel. Nebýt všudypřítomných krámků se suvenýry, těžko by někdo věřil, že toto město hostí největší a nejokázalejší sportovní událost. Těch deset krátkých kroků do luxusní čtvrti totiž mnozí z místních nikdy neujdou.

Ondřej Suchan, redaktor ČRo 1 – Radiožurnál