|
|
 Pavel
Kohout, ekonom
Jak se daří naší krizi
Když prezident Reagan jednou přijel na státní návštěvu do
Itálie, ihned po pozdravu položil přátelskou otázku: „Tak co,
jak se vyvíjí vaše krize?“ I bez hlubšího studia italské
politiky a ekonomiky si mohl být jistý, že v této zemi právě
nějaká probíhá.
Od konce Reaganovy éry uplynulo již dvaadvacet let
(neuvěřitelné!) a mnohé se za tu dobu změnilo. S malou
nadsázkou lze říci – všichni jsme dnes Italové. Krize probíhá
v různých variantách na rozmanitých úrovních. Poslední
ekonomické zprávy tvrdí, že Velká Británie se konečně dostala
z hospodářské recese. Výborně, dobrá zpráva pro evropské
hospodářství. Ale vzápětí si přečteme zprávy o Řecku, které
jsou velmi varovné.
Kolébka evropské civilizace dluží 300 miliard euro, což je
125 % hrubého domácího produktu. V pondělí vyšla zpráva, že
řecké vládě se podařilo prodat dluhopisy za pět miliard, takže
riziko akutní platební neschopnosti je zažehnáno. Na pár
měsíců, protože během dubna a května bude třeba si vypůjčit
dalších asi dvacet miliard euro. Země, která měla vyspělou
civilizaci již před tisíci lety, nyní žije doslova z ruky do
úst. Neuvěřitelné. A ještě navíc finanční situace Řecka
ohrožuje stabilitu celé Evropské hospodářské a měnové unie.
Jiná stará civilizace, Čína, je naopak dávána za příklad.
Devítiprocentní růst během roku 2009 je občas předmětem
závisti – těch, kdo si neuvědomují, že jde stále o chudou
zemi, jejíž úspěchy jsou rovněž financovány dluhem. Nová
dluhová injekce v celkové hodnotě masivních 1400 miliard
dolarů za loňský rok by musela postavit na nohy i mrtvého.
Nyní chodí zprávy, že stále více čínských bank má od úřadů
zákaz půjčovat. Prý kvůli obavám z možné cenové bubliny
v čínské ekonomice. A také jistě kvůli špatným úvěrům.
Prodejte všechny čínské akcie, pokud nějaké máte.
Další kolo krize se blíží. Automobilky v Čechách i na
Slovensku se budou asi muset smířit s poklesem asijské
poptávky, která je během roku 2009 tahala z bryndy. Navzdory
veškerému lamentování totiž loňská výroba automobilů v ČR byla
na historicky rekordní úrovni. Díky masivní čínské úvěrové
expanzi. Akcionáři ve Wolfsburgu i jinde si mohou mnout ruce.
Ale můžeme zůstat doma. I kdyby světová ekonomika vzkvétala,
my Středoevropané si sami na sebe upleteme bič. Malý příklad.
Dlouho jsem kupoval noviny v trafice na stanici metra
Želivského. Před Vánoci se objevila cedule zhruba tohoto
znění: „Vážení zákazníci, koncem roku končíme, neboť malá
česká firma nedokáže platit takové nájemné jako zahraniční
kapitál. Sbohem.“
Trafika nezmizela, pouze změnila majitele. Jeho jméno zní
ukrajinsky a stejný přízvuk má i nová prodavačka. Tak takhle
pěkně jsme to my Češi dopracovali. Po čtyřiceti letech
komunismu a dvaceti letech reforem nám už nyní nepatří ani
trafika. Za chvíli dojde i na tu pověstnou kliku od záchodu...
V případě trafiky šlo možná o výši nájemného, ale při uvážení
pražských poměrů mohlo jít i o úplatky. O ně totiž v Praze jde
v první řadě. V posledních letech stále více. Vstup do EU měl
zajímavý efekt. Úplatkáři a politici se přestali bát a
ztratili poslední zábrany – když se ukázalo, že Brusel proti
nim nehne ani prstem.
Mám-li zakončit komentář nějak pozitivně – na Facebooku
vznikla zájmová skupina za další pražskou defenestraci. Jdu se
přihlásit. |
