 František
Derfler,
herec, režisér a dramaturg Divadla U stolu
Loni uplynulo deset let od smrti mezinárodně proslulého
divadelního režiséra Zbigniewa Herberta, Jerzyho Grotowskeho a
padesát let od založení Teatru 13 Rzędów, později
přejmenovaného na Teatr Laboratorium. Připomnělo si rok
Grotowského i vaše Divadlo U stolu?
Divadlo U stolu tato výročí takříkajíc oficiálně nepřipomnělo,
ale když už začínáme rozhovor touto otázkou, musím říct, že si
Grotowského a jeho Teatr Laboratorium často připomínám já.
Leccos k němu obrací pozornost – otázky studentů, Mikešův nový
překlad Calderónova Vytrvalého prince, nedávno Lukešova kniha
Divné divadlo našeho věku.
Zažil jste některá z jeho představení v šedesátých letech?
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsem ve Vratislavi
viděl jeho inscenace Nezlomný kníže podle Calderónova dramatu,
u nás známého pod názvem Vytrvalý princ, a Akropolis podle
Wyspiańského. To označení „podle“ je důležité. Grotowského
inscenace byly totiž zcela osobitou, originální adaptací
předlohy, její jedinečnou scénickou metamorfózou. Hodně na mě
tehdy zapůsobila. Zejména Nezlomný kníže se strhujícím výkonem
Ryszarda Cieslaka.
Práce na roli metodou Grotowského inspiruje dodnes.
Grotowski nepochybně přinesl soudobému divadlu řadu podnětů a
jeho metoda nebo její prvky v různých variacích zřejmě stále
žijí v divadelní praxi. Myslím ale, že je to možné jen ve
specifických souborech. Výsledky její originální podoby – mám
teď na mysli jednání jeho „obnaženého herce“, tedy například z
nejhlubších útrob vydolované krajní reakce těla, destilované
přitom do partitury znaků přesných jako notový záznam, aniž
hercův projev ztratil na bezprostřední naléhavosti – se možná
daly spatřit jen v Laboratoriu.
Na konci šedesátých let jste se vydal pod jeho vlivem
cestou malé činohry, kterou tvoří podobně smýšlející lidé.
Uplatňování vaší bezprostřední zkušenosti v našem divadle
muselo jít v normalizovaném Československu dost obtížně. Jak
jste si v Bílém divadle hledali cestu k divákovi?
V počáteční fázi, jíž jsem byl přítomen, nehledalo Bílé
divadlo ani tak cestu k divákovi jako k sobě samému, hledalo
svůj výraz, svůj jazyk. Šlo především o řadu improvizací,
většinou na obecně lidská témata, v nichž dominantní roli hrál
pohyb, gesto, jazyk a slovo spíš jako zvukový činitel než
nositel významů. Současně mělo jít o nalézání a artikulaci co
nejautentičtějšího osobního výrazu. Myslím, že jsme tehdy měli
trochu velké oči a ne zcela jasno v otázkách takzvané
autenticity a vědomého tvaru. Ale byl to vlastně pěkný čas i
dobrá zkušenost.
Za minulého režimu jste také organizoval takzvané bytové
semináře. Jakými tématy jste své publikum oslovoval?
Bytové přednášky a semináře byly v sedmdesátých a osmdesátých
letech v neoficiální kultuře poměrně časté. V Praze, v Brně i
na jiných místech jich probíhala řada. Pořádal jsem ve svém
bytě přednášky Radima Palouše na témata jeho filozofických
prací, které jsem vydal v samizdatové edici Studnice, o české
literatuře u nás přednášel Milan Uhde, párkrát se odehrála
debata především o společensko-politických otázkách s
Jaroslavem Šabatou. Organizace byla prostá – účastníci se
zvali ústně a osobně s důvěrou, že schůzku neopatrně
neprozradí.
Divadla malých forem se výrazně prolínají vaším uměleckým
životem. Přesto jste umělecky řídil činoherní soubor velkého
divadla. Jak vás tyto zkušenosti vzájemně ovlivňují?
Pokud na sebe nějak působí, spíš se doplňují. Prostor je pro
inscenaci důležitý, ale není pro její kvalitu zásadní.
Pochopitelně ve velkém divadle řešíte organizačně a personálně
složitější i náročnější záležitosti. Malé funguje jednodušším,
přehlednějším způsobem, od startu k cíli je to
přehlédnutelnější terén. Ale tváří v tvář hře a inscenaci
stojíte na malém či velkém jevišti stejně.
V prvních večerech Divadla U stolu ještě před listopadem 1989
jste četl z esejistických a filozofických prací Josefa
Šafaříka, později z Nového zákona, z próz Jana Čepa a jiných
autorů. Jaký profil divadla vytváříte v současné době?
Dnes už nejde o čtení nebo recitaci, už se nehraje „u stolu“,
vytváříme regulérní divadelní inscenace. Ale základní zaměření
zůstává stejné. Náš repertoár se opírá především o velká díla
světové i české literatury a dramatu, zpřítomňující základní
existenciální otázky lidského života se snahou o jakýsi
duchovní přesah. Divadlo, jaké děláme, je minoritní
záležitostí.
Hana Bajáková, publicistka
Foto Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 9. února. |
