 Soňa
Červená,
operní zpěvačka
Vaším posledním velkým úspěchem je Cena Alfréda Radoka za
účinkování v opeře Zítra se bude... – divadelním zpracování
soudního procesu s Miladou Horákovou. Jak se vám hraje role,
která má tak tragický historický kontext?
Já na jeviště nenosím svoje osobní pocity, osobní maléry ani
vítězství, na jeviště nosím jenom figuru, kterou hraji.
Podnětem ke vzniku opery bylo přání Aleše Březiny a Jiřího
Nekvasila napsat dílo přímo pro vás. Kromě několika melodramů
už ale přímo pro vás jedna opera vznikla.
Ano, německý skladatel Hans Werner Henze pro mě napsal operu
La Cubana. Když jsem zpívala v Henzeových operách Mladý lord a
Elegie pro mladé milence, rozhodl se skladatel napsat operu
přímo pro mě. Rozšířil tedy svou původně televizní operu La
Cubana na celovečerní a uvedli jsme ji v tehdy velmi
prestižním operním domě ve Wuppertalu. Byla to opera o staré
pěvkyni, která vzpomíná na mladá léta. V televizi tuto roli
hrály dvě umělkyně, ale pro mně Hans Werner Henze s důvěrou
přepsal operu tak, že jsem obě role hrála na jevišti sama.
Není zvykem, aby soudobá opera byla beznadějně vyprodaná.
V případě Zítra se bude… to ale neplatí. Co je podle vás
důvodem? Nezvyklé téma? Nebo publicita, podpořená určitě i
zmíněnou Cenou Alfréda Radoka?
 Myslím,
že publicita před premiérou zase tak velká nebyla. Teprve
časem se informace o ní rozšířily od úst k ústům, a hlavně od
novin k novinám. Samozřejmě nás těší, že je vždycky beznadějně
vyprodáno, ale v Kolowratu je sedmdesát míst, takže těch
nadějných operních diváků je pokaždé „jen“ sedmdesát. Ale i to
je nádherný pocit. A nejkrásnější je, že přicházejí mladí
lidé, kteří možná ani nemají tušení, jaká to byla doba, co se
tehdy dělo a kdo byla Milada Horáková. Pokud jde o příčinu
tohoto úspěchu, je to určitě forma, jakou je opera napsána:
zhudebnit nahé soudní spisy zřejmě ještě nikoho nenapadlo. Ty
texty jsou tak zrůdné, že kdyby se do nich přidávaly jakékoli
komentáře, nebylo by to správné ani tolik působivé. Aleši
Březinovi se podařilo tyto texty skvěle zhudebnit. Přesná je i
režie Jiřího Nekvasila a výprava Daniela Dvořáka.
Zvláštní je rozdělení rolí – dvě hlavní role, tedy ta vaše
a druhá mužská, nejsou konkrétně určeny, střídají se v nich
různé postavy a promluvy. Zpívá zde také dětský sbor v rolích
prokurátorů a dívčí sbor Canti di Praga, dirigentem je Marko
Ivanovič.
Původně měly hlavní role hrát dvě ženy, já jako mezzosoprán a
druhá role soprán. Pak jsme se ale rozhodli pro kontratenora a
nedovedu si teď už představit, že by druhou roli mohl hrát
někdo jiný než Jan Mikušek. Cenu Alfréda Radoka by si byl také
zasloužil.
Napsala jste knihu o vašem pradědečkovi V. F. Červeném,
vynálezci a výrobci hudebních nástrojů, iniciovala jste díky
zmínce ve své knize Stýskání zakázáno pojmenování ulice na
Kampě po vašem otci. Je ještě něco, co by z historie vašeho
rodu stálo za zmapování?
Rozhodně by stálo za to napsat či natočit něco o Červené
sedmě. Ale já teď čas na úmorné hledání materiálu nemám, navíc
si myslím, že kdybych na nějaké dveře zaklepala, nepořídila
bych. Dnes už historie Červené sedmy není pro nakladatele
atraktivní, ačkoli to byl první český literární kabaret
s intelektuálními ambicemi, který razil cestu ostatním,
například Voskovci a Werichovi či E. F. Burianovi.
Vracíte se k odkazu svých předků – často například mluvíte o
svém otci, zpíváte jeho šansony… Určila vaši pěveckou dráhu
také příslušnost k rodu se silnou uměleckou tradicí?
O to, že jsem se stala operní pěvkyní, se zasloužil hlavně můj
otec, který mě učil lásce k hudbě a ke slovu. Ale samozřejmě
v sobě cítím kořeny, a nejen pokud jde o pěveckou dráhu. Když
přijedu do Hradce Králové, kde měl můj pradědeček
nástrojařskou dílnu a později továrnu na hudební nástroje,
cítím, že tam nějak patřím, ač jsem Pražačka. A kromě toho,
můj pradědeček Václav František Červený cestoval se svými
vynálezy po celém světě. Když jsem byla v emigraci, nevěděla
jsem o jeho životě téměř nic. Teprve teď si uvědomuji, že jsem
vlastně celý život šla po jeho cestách a on tam na mě všude
dával pozor.
Jak se ve vás zrodila touha stát se operní pěvkyní? Váš otec,
který vás k hudbě nasměroval, se věnoval spíše lehkým žánrům…
To se dočtete v mé knížce Stýskání zakázáno – jako dítě jsem
byla v Národním divadle na opeře Carmen a rozhodla jsem se, že
také budu stát jako Carmen na tomto jevišti.
Já jsem tu knihu četla, ale nechtělo se mi věřit, že to bylo
tak prosté…
Ale bylo to opravdu tak. Vzala jsem zavděk i nabídkou angažmá
jako třetí altistka v Brně, abych si svůj sen o opeře splnila.
Mirka Štípková, publicistka
Foto Mona Martinů
a
Hana Smejkalová
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 2. února. |
