Číslo 6 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s operní zpěvačkou.
Soňou Červenou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Stanislav Majer a Jiří Černý v roli WeissensteinaKrásné květy zániku

Pražské Divadlo Komedie získalo za osm let, kdy je vedou režiséři Dušan Pařízek a David Jařab, renomé naší nejprogresivnější divadelní scény. Kvůli zpozdilé finanční a kulturní politice pražského magistrátu však koncem uplynulého roku dospělo téměř až k hranici zániku. I přesto, že již delší dobu muselo vegetovat ve svízelných ekonomických podmínkách, tři poslední inscenace, jež premiérovalo v závěru loňského roku, znovu potvrdily jak jeho výjimečné postavení v rámci českého divadelnictví, tak fakt, že k sobě přimklo řadu invenčních divadelníků a pozoruhodných hereckých osobností.

Drama Hosté – první ze zmíněných inscenací – vynesla jejímu autorovi Oliveru Bukowskimu v roce 1989 cenu za nejlepší současnou německou hru. Odehrává se kdesi v pohraničí bývalé NDR, jež po roce 1989 zažilo silný hospodářský pokles. Hrstka tamějších venkovanů se všemožně snaží najít „podnikatelský záměr“, jenž by jim umožnil opět důstojně žít. Díky interpretům a režii Thomase Zielinskiho jsou tito hrdinové vykresleni jako svérázné, lehce groteskní osobnosti, ale v úhrnu svých osudů obecněji zobrazují úděl lidí postkomunistických zemí, kteří se museli vyrovnat se smrštěním veškerých hodnot jen na peníze. Ústřední dvojicí je On a Ona – pár, který otevřel restauraci a penzion pro ekoturisty. Martin Pechlát a Gabriela Míčová ztělesňují Jeho a Ji s fascinující ekonomií výrazu a bezpečně diváka vedou dramatickými peripetiemi až k tragické katarzi. Stejně vysoké úrovně projevu dosahují i všichni ostatní herci: Martin Finger v roli jediného hosta penzionu, Stanislav Majer coby místní řezník, Roman Zach jako zemědělec, Ivana Uhlířová – retardovaná Lutz – či Jiří Černý vytvářející postavu faráře, jenž ztratil víru a propadl alkoholu.

Pádu železné opony je věnovaná i dramatizace Brussigova románu Hrdinové jako my, kterou – i režijně – připravila Kamila Polívková. Je to one-man show Jiřího Štrébla, který dodal vypravěči i aktéru příběhu Klausu Uhltzschtovi jak grotesknost hodnou jeho jména, tak i odpornou slizkost, s níž tento příslušník Stasi vypráví o své kariéře završené zbouráním berlínské zdi vlastním ztopořenými penisem.

Špičkové kvality dosahuje Weissenstein, dramatizace stejnojmenné povídky Johannese Urzidila, odehrávající se na počátku minulého století v Praze. Její autor a režisér David Jařab podtrhl expresivní a groteskní aspekty této mistrovské prózy jednoho z posledních německých autorů pražského okruhu a titulního hrdinu nechal interpretovat třemi herci naráz. Jiří Černý, Martin Finger a Stanislav Majer jsou shodně oblečeni, nalíčeni a mají obdobně kašírovanou vodnatelnou hlavu, jakou svému pikaresknímu hrdinovi, přiřkl už Urzidil. Příběh Weissensteina, který se nedokáže rozhodnout mezi dvěma ženami (ztělesněnými Danou Poláková a Ivanou Uhlířovou) a nepřímo zaviní jejich smrt, je dějovým korelátem k jeho nerozhodností, bytostnému outsiderství a mukám několikeré existence. „Byl jsem žid i křesťan, Čech i Němec,“ charakterizuje sám sebe. Jeho scénické ztrojení pak režiséru umožňuje zacházet s motivy příběhu podobně jako se zachází s motivy v hudbě – neustále se v nových a nových variacích vracejí a odkazují k existenciálnímu podtextu inscenace. K němu míří i pěvecké výstupy Lenky Dusilové (alternované Janou Vébrovou) interpretující písně Ivana Archera, plné melancholie a smrti.

Bronislav Pražan

Foto Kamila Polívková



  Za Pickwickem proti všem
 Jak to vidí Jaroslav Vanča
 
   Krásné květy zániku

   Navštivte
 
   Muž, který učí Poláky rozumět Čechům
   Téma