|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista
Smutek bezduchých Vánoc
Jsem ateistou snad proto, snad navzdory tomu, že o víře a Bohu
občas uvažuji. Jenže hned musím dodat, že můj názor mne
nikterak nezbavuje potřeb duchovních, jež - v jisté tradici
českého ateismu – nalézám v přírodě, v její kráse, případně
v kráse samotné, do níž samozřejmě zahrnuji mnohé kostely i
jejich liturgické prostory. A tedy čas od času, nejspíše –
přirozeně i povýtce – v adventním období, brávám zavděk
chrámovým přítmím, svědčícím pokusům o usebrání, třeba i
promýšlení smyslu toho, nač má duše není stavěná. Jenže kam se
dnes může jeden vrtnout s takovým sebezpytem, kostely bývají
zavřené proto, že se v nich krade, a dokonce i přesto, že
v některých prý už ani není co ukrást. Žijeme holt
v postmoderně, každý má tu svou pravdu za jedinou a ruka
nikomu neupadla. My architektury milovní, kteří se svou
přítomností ostýcháme rušit věřící při mši, jsme se tak stali
rukojmím zlodějů, vandalů, kazisvětů. Kvůli nim, přečasto
nepotrestaným, jsme na svých potřebách trestáni my. A netýká
se to jen kostelů, z téhož důvodu je pro vyznavače krásy
trvale uzavřen třeba historický malostranský hřbitov. A jaká
že je odpověď patřičných míst? Namísto byť jen nepatrných snah
o polepšení obecné morálky, či snad smysluplnějších pokusů o
klepnutí přes prsty nepoctivých starožitníků či cynických
majitelů sběren kovů umějí leda před námi zamknout či nás
šmírovat kamerami. A co se samotného Adventu týče, máme si jej
užívat v podobě natolik odduchovněné, že se jaksi paradoxním
obloukem vrací nazpět k odkazu na duchovní potřeby člověka
v podobě výrazu „chrámy konzumu“, jímž se začala honosit sama
nákupní centra.
Shrnující příklad těchto sociálních symptomů, vedoucím
k neradostné společenské diagnóze, se nalézá v těsném
sousedství pražského kostela sv. Ignáce. Na místě, kde
donedávna sídlila prodejna církevních devocionálií, s nabídkou
časem rozšířenou i o rozličné adventní ozdůbky a betlémové
figurky, se nyní skví provozovna s paradigmatickým názvem Péče
o tělo. To už je silný tabák i pro mou ateistickou lulku.
Vy, milí čtenáři tohoto časopisu, ať už věřící, nevěřící či
hledající, sami víte, že současný běh světa nezmění menšina
nespokojených, jakkoli mohou být lidmi přemýšlivějšími,
slušnějšími, obecně snad nezbytnějšími, než ti ostatní. A také
víte, že psaní o těchto věcech samo nic nenapraví, že podobné
myšlenky beztak čtou zas jenom ti, kterým se v hlavě samy
líhnou. Ti nahoře mají k duchovním vertikálám paradoxně
nejdále, na ně se spolehnout nemůžeme. To však neznamená, že
se jimi o ně máme nechat připravit. Vždyť i samotná náplň,
obsah tohoto časopisu může zprostředkovat dotyky nehmotné
krásy. Jsou totiž i jiná, stále otevřená „poutní místa“, než
ta, kde si lze koupit krátkodobou úlevu od šedi žití v podobě
nefunkčního odpustku, venkoncem zbytečného zboží. Jsou tu
divadla, galerie, koncertní sály, muzea a knihovny, tyto
kotvící kameny pro antény duchovních vertikál. Na Vánoce
býváme kulturněji naladěni. I tím dokazujeme, že „nejsme jako
oni“, ti postižení konzumním malomocenstvím. Třeba jen
společný poslech vánoční hudby, ať už v kostele, v koncertní
síni, či v kruhu rodinném třeba na stanici Vltava, vytváří
z lidí ony „ostrůvky pozitivní deviace“, prodchnuté
nadosobními hodnotami. Než bezduché Vánoce, to snad raději
žádné. |
