|
|
 Karel
Franta,
malíř a ilustrátor
Vystihl vás František Nepil?
Já si dokonce někdy říkám, jestli to byla náhoda nebo to
prostě jen uhádl, ale skutečně tomu tak bylo. Rodiče mě
v kočárku vozili na procházku k vesnici Tursko, odkud je při
dobrém počasí skutečně na Říp vidět. Náhle se před vámi vynoří
a vy si připadáte jak před obrazem Julia Mařáka. Tak je ta
krajina prolnuta historií. Ale jako malý kluk jsem to
samozřejmě nevnímal. Chodil jsem si s ostatníma klukama hrát
do pískovny, ale najednou to na mě přišlo, všeho jsem nechal,
zahodil mičudu a utíkal domů kreslit. Začal jsem s malováním
hned, jak jsem poznal tužku a byla to moje největší kamarádka.
Celá naše rodina žila v dělnické kolonii, v dlouhém baráku,
vlastně v takovém věžáku, položeném na bok, a protože jsme
prakticky všichni bydleli na jedné chodbě, na jedné pavlači,
tak jsem hned se svým výtvorem chodil ode dveří ke dveřím, od
bytu k bytu a všem to ukazoval. Byly to vlastně moje první
výstavy...
Ovlivňuje výtvarníka ráz krajiny, v níž žije?
Zaručeně! Člověk se z toho, kam patří, nevyvleče. Nosí v sobě
tvarosloví rodné krajiny, její charakter, dokonce i vzduch.
Všechno tohle malíř cítí, všechny tóny přírody... Uloží se to
ve vás a vždycky pak vyplyne třeba i v maličké kresbičce,
v každém detailu se ten váš kraj ozve. A je tam všechno – šíře
nebe, barvy i vůně...
Jinými slovy, v člověku se všechny tyto vjemy přetaví a malíř
je pak předává dál, obohacené vlastním vnímáním světa. Myslíte
si, že vaše obrázky jsou tak líbezné i díky šťastnému dětství?
Že se to v nich spolu s mírností středočeské krajiny odráží,
že tenhle dar svým způsobem lidem a životu vracíte?
Na tohle téma jsme hovořili právě s Františkem Nepilem a on
měl stejné životní krédo. Proč ještě svou prací přispívat
k tomu zlému a špatnému, co už ve světě je? Patřil k lidem,
kteří si přejí, abychom pokud možno větší část života prožili
v radosti a pohodě. Zla už je na světě dost a není třeba mu
ještě prací stavět pomník. Je lepší ukazovat tu lepší,
vlídnější tvář.
U stěny vašeho pokoje je nádherný obraz. Je na něm
rozpůlená hruška, která uvnitř skrývá housličky. Hudební
nástroje jsou vaším častým tématem, dokonce o něm společně
s vaším dalším přítelem, básníkem Františkem Novotným
připravujete knížku Malovaná muzika…
Víte, já na ně prostě jenom hraju jiným způsobem. Hraju si
s nimi, mazlím, převracím si je ze všech stran. Neříkám, že
jsem udělal nějaký objev, vůbec ne, jenom je vidím trochu
jinak. Nikdo jiný je podobně neztvárňuje, alespoň o tom nevím,
ačkoliv motiv hudebního nástroje měli ve svých dílech mnozí.
Dokonce ty samé, které jsem si vybral já, ale každý je
uchopíme jinak. A to mě na téhle práci nejvíc těší – jít
ulicí, kterou zas tolik lidí neběhá...
Vy sám vládnete mnoha nástroji. Umíte hrát na akordeon,
pozoun… Chtěl jste být muzikantem?
Celá naše rodina byla muzikantská. Dědeček byl v Libčicích
kapelníkem, tatínek hrál na všech zábavách, svatbách i
pohřbech. I doma se hodně muzicírovalo a hudební nástroje byly
kulisami, mezi kterými jsem vyrůstal. Koukaly na mě doslova
z každé jarmary, každého rohu. Už jako kluk jsem je tátovi
čistil a on počítal s tím, že budu jednou muzikantem. Začal mě
učit na housle, ale netušil chudák, že mě tím muzice vlastně
spíš vzdaluje, protože nasadil vysoký kurs – stupnice,
houslové školy. Ale mě stejně víc bavilo kreslit. Navíc, když
jsem všem těm svým tetičkám a strýčkům v našem domě ukazoval
své obrázky, tak mě za to chválili, a to na mě jako na dítě
samozřejmě platilo, kdežto když jsem hrál na housle, tak mě
tatínek raději posílal ven. Malování mi bylo mnohem bližší,
protože to jsem si mohl dělat podle svého, tak jak jsem to
cítil sám. To byl můj svět, moje nejšťastnější chvíle.
Kdy jste našel odvahu říct tatínkovi, že byste byl raději
výtvarníkem než muzikantem?
Táta mě kormidloval k tomu, abych šel na konzervatoř, ale já
se bál říct, že bych raději dělal něco takového, kde bych mohl
kreslit. Ovšem kam se mnou? Bylo to za války, všechny výtvarné
školy byly zavřené... Snad týden před zkouškami jsem v sobě
sebral veškerou sílu a řekl tatínkovi, že mě to víc táhne ke
kreslení. Pamatuju se, že táta jen posmutněl, díval se do země
a pak z něj vypadlo: „No jak myslíš. Já tomu nerozumím.“ A
začalo se hledat po příbuzných, jestli neznají cestu, jak se
dostat někam do tiskárny. Jeden z mých strýců přišel na to, že
nejlepší bude spojit se s někým z tiskáren Melantrich a řešilo
se tedy, kdo se tam vypraví, až to padlo na dalšího strýčka,
který byl mašinfírou, a platil tudíž v rodině za člověka,
který zná svět. Zeptal se a představte si, že ani ne za týden
se dělali zkoušky do učebního oboru na místo litografa!
Když si představím, že dnes se děti na přijímačky k výtvarným
oborům připravují i řadu let pod speciálním vedením…
Já ani nevěděl, o co přesně jde. Vždyť z tiskárny jsem znal
jen ten samotný pojem. Dostavil jsem se tedy ke zkouškám do
Prahy. Těmi musel projít každý uchazeč na učební obory
v tiskárnách. Malovalo se podle modelu, a když se pak
vyhlašovaly výsledky, tak jsem byl – představte si to –
nejlepší. Dokonce se vedení Melantrichu rozhodlo založit kvůli
mně nový obor „grafický kreslíř“. A že si mě vychovají pro
budoucí práci v jejich výtvarném ateliéru, s nímž
spolupracovali renomovaní výtvarníci, jakými už tehdy byli
například Helenka Zmatlíková, Karel Svolinský, Cyril Bouda,
Jiří Trnka… Ti samozřejmě tvořili ve svých vlastních
ateliérech, ale někdy při vzácných příležitostech se stalo, že
jsem jim mohl nahlížet pod ruku. Já, teprve patnáctiletý
kluk...
Jana Švecová, publicistka
Snímky Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 15. 12. |
