|
|
 „Jsme
spáči, věční spáči…“
„Nezapomeň, že jsi již zapomenut,“ zní poslední věta knihy
Plankty, kterou její autor D. Ž. Bor vydal v nakladatelství
Vladimíra Zadrobílka Trigon. Kdo ví, že D. Ž. Bor je jedním
z vícero Zadrobílkových pseudonymů, a zná tedy rozsah aktivit
tohoto letos sedmasedmdesátilétého muže, jenž nejen díky své
kudrnaté šedé hřívě a bujnému plnovousu připomíná
starozákonního proroka, musí se pousmát. Je ta věta výrazem
skromnosti, či koketérie? Cožpak může být zapomenut někdo, kdo
přivedl na svět tolik krásných a zvláštních knih – namátkou
jmenujme třeba Obrazový atlas hermetismu, Opus Magnum,
Topinkovu Trhlinu či Chiméru Věry Linhartové –, někdo, kdo
v sobě spojuje alchymistu se sběratelem, výtvarníka
s hudebníkem, básníka s vydavatelem, ezoterika s literárním
badatelem, surrealistu s antikvářem a kdo po sobě ve všech
jmenovaných oblastech zanechal nesmazatelné stopy?
Ale ano, může být zapomenut. V čase, jenž herakleitovsky
rozplývá vše, co v něm plyne, ano. Pokud ale budeme na čas
pohlížet jako Platonův Tymaios, tedy jako na pohyb věčnosti,
pak nám ona citovaná věta o zapomenutí bude znít jako ironické
echo vstupních veršů Planktů – „Pohyb mezi plností a prázdnem
/ se děje neměřitelnou štěrbinou / jediného člověka.“ A právě
na pozadí vzájemně se osvětlujících slov počátku a závěru nové
Borovy básnické sbírky jako by se rýsovaly kontury toho, kdo
je pronáší – hravého metafyzika, jenž tuší blížící se přesmyk
své „vysoké hry“ do kosmologické dimenze.
O platnosti takové charakteristiky tvůrce Planktů ostatně
svědčí i básně, jež mezi oním začátkem a koncem vytvářejí
klenbu. Žebrovím oné křížové klenby je devět Žalmů a devět
Snů. Žalmy propojují střípky básníkova života s osudem jeho
rodičů a blízkých – blízkých napříč časem, takže řeč je nejen
o příbuzných či spolužácích, ale třeba také o hraběti
Šporkovi. Sny podávají konkrétním obrazivým způsobem základní
existenční pocity, jež básník prožíval; a jistě ne náhodou
jsou všechny situovány do podzemí, v němž jen skrze jíl lze
tušit, co se děje „nad námi“. Mezi Sny a Žalmy jsou pak
rozmístěny básně, ve kterých se autopsie mísí s reflexí. Jako
leitmotiv pak zaznívá – „jsme spáči, věční spáči/ a sníme
jeden všem společný sen“. Závěr sbírky tvoří komentované
citace fyziků, filozofů a básníků. K čemu se vztahují, je
zřejmé z názvu tohoto závěrečného oddílu – Kosmologické
střepy. A celkové ladění sbírky? – Náznak úsměvu se střídá
s melancholií a ve skryté vrstvě pod nimi tušíme nářek. K němu
se ostatně vztahuje i titul knihy: plankty, jak se lze dočíst
ve slovníku, jsou „druhem středověkých básní, jejichž obsahem
jsou nářky Marie nad smrtí Kristovou“.
Za svou předchozí básnickou sbírku Klonování času se Vladimír
Zadrobílek ocitl mezi kandidáty na Státní cenu za literaturu.
S jakým osudem se setká jeho nejnovější sbírka, je na těch,
kteří s ním sní stejný sen.
Bronislav Pražan |
