Číslo 47 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s výtvarníkem.
Františkem Skálou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



František Skála, výtvarník

Během léta proběhlo hned několik vašich výstav, mj. si lidé mohli prohlédnout vaše originální kytary. Doplňujete průběžně tuto sérii?

Vždy, když si chci udělat radost, vytvořím si další kytaru. Sám své nástroje používám v Malém tanečním orchestru Universal Praha. Jsou specifické tím, že se jedná o originály originálů, nelze je tedy vyrobit v širší kolekci. Jednotlivé komponenty jsou totiž skutečně neopakovatelné kusy, které jsem většinou někde nalezl. Často na druhém konci světa a tudíž se nedají ničím nahradit.

Vaše kytary mají i svá jména. Jak vznikají?

Nejprve udělám krk, který určuje charakter celého nástroje, pak k němu přidělám tělo a zkouším, jak se vznikající kytara vlastně drží. Jména dostávají buď podle materiálů, ze kterých jsou udělány, nebo podle barvy či charakteru. Jedna se tedy jmenuje „Žlutá italská“, protože je z ošoupaného plastu z italského moře, jinou jsem pojmenoval „Ostrorep“, protože má tvar prehistorického podmořského živočicha, který se stále vyskytuje na západním pobřeží USA. „Topolbrut“ je brutálně zpracována z topolu a „Sloní“ má šedou barvu kůže.

Čím vás fascinuje právě kytara?

Jednak na ni sám hraji a pak je to předmět, který má své základní funkční parametry, nikdo nemůže udělat kytaru, která by neměla tělo, krk a hlavu. Já mám samozřejmě větší tvůrčí svobodu v tom, že mé kytary nemají přímo napnuté struny, takže krky mohou být různě tvarované, zahnuté a podobně. Kytara je pro mě symbol rockerství, je to nástroj kultivovaného hluku a určité síly. Přemýšlel jsem dokonce o tom, jestli ženy prožívají hru na elektrickou kytaru stejně jako muži. Vnímám kytaru i jako mužský sexuální symbol. Každopádně je to pro mě krásný výtvarný úkol, ke kterému se dá přistoupit různými způsoby. Myslím, že bych kytar mohl udělat třeba sto a pořád bych nebyl u konce.

Vyluzují vaše kytary také zvuk? Může se člověk pokochat nejen očima, ale také sluchem?

Všichni mě s tím pořád otravují! Snad se k tomu jednou už dokopu a udělám skutečně hrající šesti strunnou kytaru. Sám po tom také toužím. Ale jinak si myslím, že dnes přeci není vůbec důležité, jestli nástroj vydává nějaký zvuk. Člověk často vůbec netuší, zda umělci na pódiu, zvuk skutečně vyluzují, nebo zda za ně hraje někdo jiný. V našem Malém tanečním orchestru to děláme tak, že spolu s Alešem Najbrtem řádíme s kytarami na pódiu, pantomimicky markýrujeme hru, a kytarista Jirka Podzimek se v tu chvíli ztratí a hraje za nás. Lidé to vůbec nepoznají.

Ve vašem ateliéru jsem kromě klasických elektrických kytar našla i dvě dřevěná torza. Co je čeká?

Loni v létě jsem udělal čtyři kytary z dubu, které mají velmi jednoduché a povrchově dokonale vyhlazené tvary. Hraje se na ně dotykem rukou, protože snímače mohou být uloženy pod celým povrchem. Je to taková nová generace bezestrunných kytar: hraní je spíš eskamotérským kouskem. Rád bych k těmto kytarám udělal ještě instruktážní video.

Na čem pracujete teď?

Hlavním proudem je pro mě volná tvorba, ve které momentálně dělám objekty z průsvitných materiálů. V současnosti hledám vhodný prostor, kde bych mohl tyto věci vystavit. Důležité je, aby vybraná výstavní síň měla dobré světlo, protože objekty potřebují například slunce. Kromě volné tvorby se mi ale stane, že třeba slíbím udělat autorský šperk na výstavu do Bruselu. Tím jsem se dostal k tavení plastů, kterému jsem doslova propadl: začalo mě to tak bavit, že jsem u toho strávil dva měsíce! Věřím, že tuto zkušenost taky někde zúročím. Jinak jsem dodělal ilustrace už ke třetí knize pohádek Karla Šiktance.

Zuzana Vojtíšková, publicistka

Snímky Michal Drtina

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 10. 11.



  Dvacet let mezi nadšením
  a kapitalismem

  Jak to slyší Věra Nosková
 
   Praktická demonstrace
   minimalismu

   Pořiďte si
 
   Nevhodný (a pozdní) dárek
   k narozeninám

   Téma