|
|
Praktická demonstrace minimalismu
Kdo před časem poslouchal rozhlasové cykly, v nichž Ivan
Wernisch až láskyplně připomínal zapomenuté básníky, či kdo
měl v ruce jeho obsáhlé svazky s verši pozapomenutých autorů
(Zapadlo slunce za dnem, který nebyl a Píseň o nosu), nemůže
autorovi upřít osudový a niterný vztah k poezii. Zároveň
zaujme, jaký zápas svádí básník Wernisch s vlastním talentem a
poezií. Jako kdyby se bránil jejím svodům, zahazuje její (a
svoje) nejsilnější zbraně, zbavuje ji poetických kouzel, jež
tak samozřejmě ovládá, a naopak provokuje persiflážemi,
groteskními střípky, jež píše živým, ale i obřadným jazykem a
nevyhýbá se vulgarismům, jen aby nepodléhal básnickým
šablonám. Ale jaký je rozdíl mezi prózou a poezií, jsou-li
slova v rukou svrchovaného tvůrce jazyka! Ostatně Ivan
Wernisch není první případ básníka, který tak příliš mnoho umí
a zná, že se z otěží poezie snaží vyvléknout.
Jsou čtenáři, kteří Wernischovi nemohou zapomenout, že
nepokračuje v cestě, jíž se dal před více než půlstoletím
v Zimohrádku. Jenže právě to on nechce. Proti básnickému
čarování míří „blbeckou“ poezií velice přesně. Miluje poezii,
hledá ji zapomenutou a nachází ji i tam, kde už ji nikdo
nevidí. Jenže svět, ten je nepoetický, všední, krutý – jak se
s ním (a s literaturou) vyrovnat jinak než osobitou groteskou?
 Kominické
lodě už svým názvem napovídají, že básníkova obludná fantazie
má kořeny někde v boschovské obrazivosti. Dovedu si ty lodě
představit staromistrovsky namalované, ale jak jsou obrazy
fantaskní, tak jsou protkané současným viděním. Jsou
persifláží prózy, soudobé, staré i pokleslé, podobou tak
minimalistickou, že dál už ani nelze. Do útlé knihy se jich
vešlo devět, jednotlivé kapitoly mají méně řádek, než je běžné
u básně na slovo skoupé, ale nikdy nechybí titul a ve většině
„románů“ ani podtitul. A ta fantazie! Knihu otevírá příběh
dvou „pouštních myslivců“, kteří se náhodou ocitli v Praze.
Morytát Láska na hřbitově: ze hřbitova nekrofil „do zaměstnání
se dostavil pozdě a potřísněn krví, leč hosté se toho večera
jeho šprýmům smáli snad více než jindy“. Že bychom se i my
měli Wernischovým drsným až krvavým groteskám smát?
Vladimír Karfík, literární kritik |
