|
|
 Philip
Glass,
hudební skladatel
Vaše hudební začátky spadají do šedesátých let – dá se říci,
že jste byl tenkrát radikálnější než dnes?
Po pravdě řečeno, nikdy jsem si nemyslel, že vytvářím nějak
zvlášť radikální hudbu. Tenkrát byla doba nových technologií a
my jsme je uváděli do moderní hudby, v tom jsme byli „noví“.
Používal jsem amplifikované hudební nástroje, elektrické
varhany, později – od roku 1973 nebo 1974 – pak syntezátory.
Tím, že jsme s těmito nástroji zacházeli, jsme je také zároveň
vyvíjeli. Všechny jsme je kombinovali na live koncertech.
Takže radikální byla vlastně spíše ta technologie než moje
hudba jako taková. Nemyslím si, že bych svůj hudební jazyk
formoval se záměrem tvořit hudbu, která by byla nějak náročná
na poslech.
Zpočátku ji ale někteří lidé za takovou považovali.
Časem si zvykli ji poslouchat a dnes mohu klidně na koncertě
hrát Einsteina na pláži – jako v prosinci 2007 v Carnegie Hall
– a nikomu to náročné na poslech nepřipadá. V roce 1976 (kdy
měla tato Glassova opera premiéru, pozn. autorky) na nás lidé
křičeli a házeli po nás všelijaké předměty. Takže věci se
mění. Ale není to tak, že bych se nějak změnil já, nýbrž
změnilo se publikum. Lidé jsou vnímaví k proměnám, které se
v hudbě odehrávají, registrují je a reagují na ně. Jsou
hudební tvůrci, u nichž dochází během života k vývoji. Vezměte
si jako příklad Bartóka – jeho raná díla a jeho pozdní tvorbu.
Můžete v nich vyposlouchat proměnu, je to přirozený vývoj.
Panuje obecné přesvědčení, že skladatel si vyvine svou osobní
hudební řeč a pak ji používá, a tím, že ji používá, ji dále
rozvíjí, ale není to pravidlo. Někteří lidé se vyhraní hned na
počátku a ponechají si tu stejnou hudební řeč po čtyřicet let.
I takové lidi znám.
Počítáte se mezi ně?
Řeknu vám to takto: dokončuji teď operu o astronomovi
Johannesu Keplerovi, bude uvedena ještě tento rok v Linci a je
jiná než ostatní mé opery, liší se dokonce i od těch, které
jsem vytvořil před pouhými dvěma roky. Změnil jsem v ní svůj
hudební jazyk. Začal jsem používat rytmické strukutry úplně
jiným způsobem než dosud a začal jsem v hudbě rozumět něčemu,
čemu jsem předtím nerozuměl. Uvědomil jsem si, že ve své
tvorbě mísím hudbu abstraktní a hudbu tonální, což je hodně
neobvyklé. Všeobecně se soudí, že abstraktní hudba je hudba
dodekafonická. Seriální. Ale i tonální hudba může být
abstraktní! Tonální hudba nemusí být nutně narativní nebo
figurativní.
Není snad veškerá hudba abstraktní?
Ne. Hudbou vyprávíme příběhy. V operách vyprávíme příběhy,
dokonce i houslovým koncertem vyprávíme příběh. Hlavním
hrdinou jsou housle a žijí v tom koncertu svůj život. Neustále
vyprávíme příběhy a vyprávění příběhů, narativita, je pravý
opak abstrakce. Ale já jsem si nedávno uvědomil, že tonální
hudba nemusí být nutně být narativní. I ona může být
abstraktní. A když jsem to pochopil, řekl jsem si – ach, tak
proto Einstein zní právě takhle! Protože v hudbě té opery jsou
prvky, které nabývají jiné charakteristiky. Ale v sedmdesátých
letech jsem to ještě takhle nechápal. Lidé si mysleli, že
tonální hudba musí být stará hudba. Ve skutečnosti se ukázalo,
že to může být i velmi moderní hudba. Ale bylo zapotřebí, aby
dozrála nová generace a aby to právě takhle objevila. Neustále
o hudbě přemýšlím a přicházejí mi nové a nové nápady. Moje
nová opera je o Johannesu Keplerovi jako postavě, ale zároveň
je i o nalézání rytmického hudebního jazyka, který se velmi
liší od toho jazyka, jímž jsem se vyjadřoval dříve.
Jako opernímu skladateli 20. a 21. století se vám podařilo
najít způsob, jak to udělat, aby opera na jevišti opravdu
fungovala – aby to nebyla jen nákladně vypravená snobská
záležitost, ale žánr, který s publikem komunikuje a je jím
žádaný...
Podle mého názoru je opera i dnes uměleckým žánrem, který
patří do populární hudby. Nikdy jsem o ní jinak nepřemýšlel
než takto. Mozart psal ve svých operách populární hudbu.
Stejně tak Puccini, Verdi, Wagner – všichni komponovali
s vědomím, že je to hudba pro široké publikum.
Nemyslíte, že ve 20. století se opera z tohoto rámce vymkla?
Ne tak docela. Kurt Weill byl velmi populární. Rovněž Benjamin
Britten. Já jsem se stal populárním. Takže to není otázka
formy, nýbrž přístupu. Podle mě byla opera populárním
uměleckým žánrem v tom smyslu, v jakém je populárním uměleckým
žánrem film. V opeře se spojuje několik složek – text, pohyb,
obraz a hudba. Ve filmu se také spojuje text, pohyb, obraz a
hudba. V tomto smyslu můžete říci, že film je populárním
žánrem dnes a opera byla takovým populárním žánrem před sto
lety. A já píšu jak opery, tak i filmovou hudbu. Vztahy mezi
těmito populárními uměleckými žánry mě velmi zajímají.
Wanda Dobrovská, redaktorka ČRo 3 – Vltava
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 3. 11. |
