|
|
 Jan
Halas, publicista
Nesnesitelná lehkost poslechu
Už řadu let (asi tak čtyřicet) mne trápí jedna otázka: čím to
je, že rozhlasové slovesné umění není v obecném povědomí
považováno za samostatný a specifický umělecký žánr, uměleckou
kategorii. A to často ani mezi vzdělanými a inteligentními
lidmi. Na druhé straně například o filmu v tomto směru snad
nikdo nepochybuje. Snad o každém (i o tom nejméně podařeném)
filmu si můžeme přečíst nejednu recenzi, a to nemluvím o
půlstranách kulturních rubrik i seriózních novin, věnovaných
čerstvým cédéčkům různých popíčků. Zasvěcenou recenzi premiéry
znamenité rozhlasové hry najdete maximálně v tomto týdeníku,
jinde ticho po pěšině.
Čím to je? Nabízím jedno vysvětlení, ale nejsem si jím
naprosto jistý a rád si přečtu v rubrice z dopisů čtenářů jiný
názor. Mám takový nejistý pocit, že tento problém tkví v tom,
že rozhlasové literárně dramatické pořady jsou „trestány“ za
svou, řečeno kunderovsky, nesnesitelnou lehkost dosažitelnosti
poslechu. Zatímco když chcete jít na koncert, na výstavu, do
divadla nebo do kina, musíte se obléct, obout, vážit cestu
nějakým dopravním prostředkem a vytáhnout u pokladny peníze, u
poslechu rozhlasového přijímače pouze zmáčknete knoflík.
Měsíční koncesionářský poplatek je směšný, zcela se ztrácí
v rámci sdruženého inkasa a navíc, rozhlasový přijímač je
přece elektrospotřebič, stejně jako žehlička, mikrovlnka nebo
mixér. Nekoupíte si jej v žádném „chrámu umění“, ale v krámu
s elektrozbožím. V této souvislosti mě napadá jedna absurdní
myšlenka: zkuste si představit, že by do sdruženého inkasa
byla zavedena položka, nazvaná „knižné“. Ta by vás opravňovala
k tomu, abyste si v kterémkoli knihkupectví nabral jakékoliv
množství knih a bez placení odešel. V takovém případě by se
knihami brzy naplnily odpadkové koše, válely by se po
chodnících a metaři by měli žně.
Někdo by také mohl namítnout, že celý problém tkví v tom, že
rozhlasové literárně dramatické pořady nikdo neposlouchá.
Taková námitka neobstojí. Počet jejich posluchačů značně
převyšuje počet sedadel ve všech našich divadlech i kinech.
Počet měsíčně vysílaných titulů převyšuje měsíční produkci
všech našich nakladatelství dohromady.
Nabízí se tedy ještě jedna zcela zásadní otázka: je to dobře
nebo špatně, že je rozhlasové literárně dramatické vysílání
bráno jako naprostá samozřejmost? Přiznávám, že odpovědí si
vůbec nejsem jistý. Zvláště proto ne, že rozhlas nelze chápat
jen jako technické zařízení, podobné vodovodu nebo plynové
přípojce. Rozhlas je také tvůrčí dílna, ve které vznikají
originální artefakty. Jejich všeobecná dosažitelnost však není
vůbec špatná věc. Tak jak? |
