|
|
 Semaforským
k abrahámovinám
Koncem října roku 1959 se v do té doby nenápadném pražském
divadélku Ve Smečkách prvně ozvaly tóny vstupní písně hry
Jiřího Suchého Člověk z půdy, a svou (zatím) pět desetiletí
trvající existenci tak zahájilo Divadlo sedmi malých forem.
Letošní výročí legendárního Semaforu je výzvou pro vydavatele
a zvláště Supraphon jakožto hlavní „správce pozůstalosti“ se v
tomto ohledu činí.
Už na jaře se mohlo nikterak řídnoucí publikum mnoha múzami
políbených komiků Suchého a Šlitra zaradovat z nahrávek tří
semaforských her, z nichž dvě dosud zůstávaly nevydány.
Šestidiskový komplet Semafor: Hry obsahuje vedle
 erbovního
Jonáše a tingl-tanglu (1967) také o poznání méně známé pásmo
písniček, scének a slovního humoru Sladký život blázna Vincka,
jímž se Suchý v roce 1975 vrátil k publikem stále vzývanému
jonášovskému typu představení, což bylo ovšem dáno také
kolapsem jeho spolupráce s Josefem Dvořákem, po Šlitrově úmrtí
jedním z hlavních divadelních partnerů náhle osamělé hvězdy.
Dalším archivním titulem, který se dnes vybaví především
pamětníkům, je nevinná dětská verze Člověka z půdy, jíž Suchý
řešil v druhé polovině sedmdesátých let zvláště silnou
nepřízeň režimu vůči své osobě.
Jiným supraphonským titulem k narozeninám Semaforu je DVD
Unikáty & Dobře placená procházka. Vedle filmové verze
proslulé jazzové buffo-opery Suchého a Šlitra, kterou krátce
po jejím úspěšném jevištním provedení v roce 1966 natočili Ján
Roháč a Miloš Forman, tu najdeme výběr raritních záznamů z
archivu České televize – třeba písně z Roháčova a Milotova
Recitalu 64 včetně Šlitrem nazpívané parodie amerického
tradicionálu Klementajn (v jeho česko- ruském
podání „Klíměntajn“) nebo televizní reportáž z náv-štěvy
Louise Armstronga v Semaforu, kde mu Eva Pilarová a Jiří
Jelínek složili hold písní Satchmo.
Překvapivé momenty nabízí i nové CD Největší hity 2, které
krom další várky z naposlech bezedné hitové nůše Šlitra a
Suchého (Šišlala, Malé kotě, Dítě školou povinné či Blues pro
tebe) přináší třeba nikdy nevydanou píseň Kdo chce psa bít,
vždycky si hůl najde ze hry Jonáš a Dr. Matrace. Uvážíme-li,
že na pokračování Jonáše a tingl-tanglu se do Semaforu začalo
chodit necelý rok po sovětské invazi, asi nepřekvapí, že deska
se skladbami ze zmíněného představení se před čtyřiceti lety
musela obejít právě bez této „provokace“. Cenzor, jak známo,
nespí. A když, tak s očima otevřenýma...
Milan Šefl |
