 Marie
Rottrová,
zpěvačka
Od září jste mediálním symbolem Českého rozhlasu 2 – Praha.
Jaký je váš vztah k rádiu, přesněji k rozhlasu? Jste
pravidelnou posluchačkou některé stanice?
Bez rádia si svůj život nedokážu představit. Někdo vstane a
pustí si televizi, já si po ránu naladím rozhlas. A poslouchám
ho i v autě, pokud zrovna nemám nějaké aktuální cédéčko.
Nejčastěji střídám Prahu a Radiožurnál, ale občas poslouchám i
jiné stanice – podle toho, na co mám zrovna chuť.
Jaká cédéčka máte momentálně v autě?
To jste mě zaskočil... Různé výběry soulové muziky… A z nových
věcí třeba poslední Anastaciu. Taky Buty, starší album
Normale.
Rozhlas stál, pokud vím, i na samotném počátku vaší
profesionální dráhy, konkrétně šlo o dramaturga ostravského
rozhlasového studia Františka Trnku… Jak to tenkrát bylo?
V roce 1960 jsem se zúčastnila soutěže Hledáme nové talenty,
dostala jsem se až do finále, kde jsme za doprovodu Orchestru
Gustava Broma soutěžily čtyři děvčata. Já skončila sice až
čtvrtá, ale František Trnka mě pozval do rozhlasu na natáčení.
Tak jsem začala nahrávat první písničky různých ostravských
autorů – tím se to všechno pomalu rozjelo. Moje kariéra
skutečně začala v ostravském rozhlasovém studiu.
Vyrůstala jste v hudební rodině, vaše matka zpívala v operetě,
otec byl varhaník a sbormistr. Byla jste rodiči k hudbě
vedena, nebo vám naopak muziku rozmlouvali?
Od hudby mě rodiče samozřejmě neodrazovali, tatínek si naopak
přál, abych byla profesionální klavíristkou nebo zpěvačkou
vážné, operní hudby. Od pěti do čtrnácti let jsem se učila
hrát na klavír, od dětství jsem měla předplatné do opery,
znala jsem všechna představení. Ani jedno z tatínkových přání
se mu nesplnilo, klavíru jsem nechala a začala zpívat úplně
jiný druh muziky, než by si přál. Ale myslím, že zklamaný
nebyl, protože jsem se docela brzy prosadila. Nakonec se mnou
byl snad spokojený.
Vaše začátky mají posluchači propojené s rockovou kapelou
Flamingo, ale vy sama jste už v druhé polovině šedesátých let
inklinovala k soulové muzice, což vám později vyneslo i
přízvisko Lady Soul, kterému jste dosud věrná. Jak jste si
muziku Arethy Franklin a dalších proslulých soulových
interpretů objevila?
V ostravské skupině Majestic, kde jsem v šedesátých letech
zpívala, se tehdy sešla zvláštní parta lidí, všichni byli
nadšenci pro soul. Tenkrát byla taková muzika naprostá
nedostupná. Občas sice někdo dostal soulovou desku, ale jinak
jsme všechno stahovali z Radia Luxembourg na magneťák. A ty
písničky jsme pak interpretovali, všechno v angličtině. Měli
jsme v kapele kamaráda, který uměl dobře anglicky, ten měl na
starosti přepis textů. Takže u zrodu mé lásky k soulu byla ta
skupina nadšenců v Majestiku.
V časech Flaminga jste se za mikrofonem střídala s Hanou
Zagorovou a Petrem Němcem. Měli jste být ostravskou odpovědí
na Golden Kids?
Ne, my jsme na Golden Kids vůbec nemysleli, neměli jsme ani
žádné společné písničky – jako Marta, Helena a Vašek Neckář.
Ve Flamingu jsme se s Hankou Zagorovou vlastně vystřídali, ona
v kapele končila a já začínala. A ve třech jsme zpívali jen
jednou, na 2. Beatovém festivalu v Lucerně na konci roku 1968,
tedy na sklonku Hančina účinkování ve Flamingu. Ale to byla
spíš shoda okolností.
Na rozdíl od Hany Zagorové jste dlouho zůstávala věrná rodné
Ostravě, přičemž nepochybuji o tom, že nabídek na „přestup“ do
hlavního města jste měla dost a dost. Proč jste jich nevyužila
a zůstávala v Ostravě?
Protože jsem měla skvělou kapelu Flamingo, později
přejmenovanou na Plameňáky, kterou mi spousta kolegů z Prahy
záviděla. Také zázemí v ostravském rádiu bylo skvělé. Většina
muzikantů z Flaminga byla zároveň členy ostravského
rozhlasového orchestru, takže jsem měla v rádiu zelenou a
točila neustále nové písničky. Začátkem osmdesátých let mi
navíc v ostravské televizi nabídli vlastní pořad Divadélko pod
věží – další příležitost. Neměla jsem tedy vůbec důvod z
Ostravy odcházet.
Milan Šefl
Foto archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 29. září. |
