|
|
 Ivan
Kraus, spisovatel
Rozhovor
Redakce německých novin se rozhodla, že se mnou udělá
rozhovor. Poslala proto do Paříže mladého novináře. Jmenoval
se Hans. Doprovázela ho jeho přítelkyně Inge. Sešli jsme se v
jedné restauraci nedaleko Champs-Elysées. Napadlo mne totiž,
že mladí lidé budou mít patrně chuť nejprve něco sníst.
„Richtig,“ řekl Hans.
Už na první pohled bylo vidět, že mladý muž není zuřivý
reportér, ale člověk povahy spíše mírné. Protože ve Francii
nebývá zvykem vrhnout se hned k tématu, nýbrž trochu si
nezávazně pohovořit, nechal jsem oba mladé lidi nejprve sníst
v klidu předkrm. Jen jsem se ze zdvořilosti zeptal, jakou měli
cestu.
„Gut,“ řekl Hans, pojídaje šneka.
O dva slimáky později jsem se dotázal, jak dlouho cesta
trvala.
„Pár hodin,“ řekl Hans, vyprošťující soustředěně dalšího šneka
z ulity.
„Pět,“ upřesnila Inge a polkla rajské jablíčko.
Ocenil jsem její postřeh a smysl pro přesnost, protože to jsou
vlastnosti, kterých si u mladých lidí vážím. Při hlavním chodu
mne napadlo, že Hans jako slušně vychovaný mladý novinář by
možná rád začal s rozhovorem, ale netroufá si, protože mne
nechce při jídle rušit. Abych ho zbavil zábran, naznačil jsem,
že by mi rozhodně nevadilo, kdyby mi chtěl položit nějakou
otázku.
„Klar,“ řekl Hans, pečlivě krájející telecí maso.
Aby atmosféra byla poněkud volnější, zeptal jsem se Inge, co
dělá.
„Studuji,“ pravila, nezvedajíc oči od pstruha.
Počkal jsem, až si poradí s kostmi, a pak jsem se zeptal, co
studuje.
„Sociologii,“ řekla s povzdechem a podívala se na mne trochu
udiveně.
Uvědomil jsem si, že má otázka byla opravdu zbytečná. Většina
mladých lidí studuje dnes v Německu sociologii.
Při dalším chodu jsem se zeptal Hanse, jak se mu líbí práce v
novinách.
„Až na ten stres,“ řekl tiše a rozkrojil steak na dvě části.
Zajímalo mne, zda používá při rozhovorech magnetofon, nebo
jestli si dělá poznámky do bloku. Ale nechtěl jsem ho
znervozňovat, a proto jsem se rozhodl, že počkám až k sýru.
Mou otázku zřejmě vůbec nečekal, protože jen pokrčil rameny.
Napadlo mne, že nepoužívá ani magnetofon, ani blok a dělá si
třeba poznámky nějakým novým, mně dosud neznámým způsobem.
Abych mu nezpůsobil stres, počkal jsem až k moučníku. Pak jsem
se zeptal, zda bude tak laskav a pošle mi rozhovor k
autorizaci.
„Sicher,“ pravil, ale o dalších podrobnostech se nešířil.
Neměl také čas.
Právě totiž rozbaloval cukr, aby ho vhodil do kávy.
Podíval jsem se nenápadně na hodinky a pak jsem se zeptal, zda
mi rozhovor pošle, až vyjde, jako výstřižek.
„Samozřejmě,“ zaskočila pohotově Inge, i když musela kvůli mé
otázce přerušit dopravu dortu do úst. I tak to od ní bylo
milé, protože se na sousto jistě těšila a já jsem jí svým
všetečným dotazem narušil rytmus.
Po hodině a čtvrt jsem se zeptal Hanse, jak rozhovor nejraději
začíná. Chvíli přemýšlel, jako člověk, který nemíní dát
rychlou, neuváženou odpověď. Pak mi řekl, že jak ho napadne.
Čekal jsem, že má otázka ho třeba vyprovokuje k tomu, že
položí na stůl tužku a papír, nebo zapne magnetofon, ale
neunáhlil se.
Aby řeč zcela nestála a rozhovor se mohl zvolna rozproudit,
zvolil jsem otázku, na kterou mohl podrobněji odpovědět.
„Jak jste se vlastně dostal k novinám?“
„Náhodou,“ řekl.
Napadlo mne, že patří ke generaci, která nešetří jen činy, ale
i slovy.
„Náhodou?“
„Měli volné místo,“ vysvětlila hovorná Inge za přítele.
Chvilku jsem přemýšlel nad další otázkou.
„Jste už dlouho v redakci?“
„Dost,“ povzdychl si Hans unaveně.
Protože jsem měl pocit, že se rozhovor docela dobře vyvíjí, i
když rozhodně ne příliš překotným a nepřehledným tempem, ale
uváženě, položil jsem mu řadu dalších otázek.
Postupně se mi podařilo dostat z Hanse následující informace:
V redakci je už tři roky.
Noviny vychází jednou týdně.
Hans pracuje od pondělí do pátku.
V sobotu a v neděli mívá volno.
Dovolenou má šest týdnů.
Platů má třináct.
Pracovní doba je od osmi do pěti.
Polední přestávka trvá hodinu.
V přízemí je vrátný.
Parking je v podzemí.
Hans píše na počítači.
Je mu jedno, o čem má psát.
Záliby nemá žádné.
Získat všechny tyto informace od člověka, který se mnou přijel
udělat rozhovor, nebylo snadné.
Ale protože se domnívám, že v novinách, pro které Hans
pracuje, jistě uvítají pár zajímavostí o svém zaměstnanci,
poslal jsem rozhovor rovnou do redakce. |
