Petr Sís, ilustrátor, spisovatel a grafik

Před časem proběhla v Praze a v Plzni výstava fotografií vašeho otce Vladimíra Síse a kameramana Josefa Vaniše z cest do Tibetu. Bude ještě k vidění?

Ano, pan Vaniš už sice také zemřel, ale jeho synovec se o to postará. Líbí se mi spojení míst, kde se výstavy konají – v Plzni v synagoze, v Praze ve františkánském klášteře na Jungmannově náměstí. K těm fotkám to jde moc dobře, protože jsou z doby, kdy Tibet ještě nebyl dušen Číňany. Táta s Josefem Vanišem byli vlastně jedni z posledních, kdo tamní spiritualitu zaznamenali. Z jejich fotek jsou dojatí i sami Tibeťané, kteří žijí po celém světě, protože nic takového už neznají. Já tam nikdy nebyl, znám Tibet jen z tatínkova podání.

A díky jeho vyprávění i fotkám jste napsal knížku.

Šel jsem v duchu po jeho stopách. Když knížka vyšla, tatínek ještě žil. Kdyby chtěl, mohl se do Tibetu ještě podívat. Ale už tam nejel, nechtěl vidět, jak moc se tam všechno změnilo. Občas myslím na to, co by říkal tibetské současnosti...

Na vaší květnové výstavě Vždy připraven – Diskotéka Petra Síse byly k vidění zajímavé dobové rekvizity: jukebox, sektorový nábytek, magnetofon Sonet duo... Proč?

Výstava vzešla z mé knihy pro děti Zeď aneb Jak jsem vyrůstal za železnou oponou, v níž jsem chtěl hravou formou přiblížit pocity dítěte a teenagera v socialistickém Československu padesátých až sedmdesátých let. Dobový pokoj vymyslel můj nakladatel Joachim Dvořák a všechny ty artefakty měly divákům umožnit snazší pochopení toho, co ta doba znamenala, jaká byla její omezení. Proto tedy nábytek, jaký jsem kdysi nesnášel, křeslo, z něhož lidi přepadávali... A ovšem Sonet duo – vždyť tyhle magneťáky byly základem všeho! Stahovali jsme na ně z Rádia Luxembourg praskající a vrzající hudbu...

Jak se Zeď líbila v Americe, kde si život v totalitním režimu asi dokáží jen těžko představit?

Velmi. Dostával jsem dopisy od dětí – učitelky jim asi řekly, ať mi napíšou. A psaly, že si nedovedou představit, že by nesměly mít dlouhé vlasy a nosit džíny. Pak jsem taky dostával dopisy od lidí, kteří něco podobného zažili, protože pocházeli třeba z východního Německa, Litvy či z Maďarska. Posílali mi smutné příběhy ze svého života, ze života za železnou oponou, které ještě nikomu nevyprávěli.

U nás totalitu nevnímají všichni negativně, leckdo na ni vzpomíná velmi rád...

Jistě, a nemusí to být jen zastydlí svazáci, ale třeba ti, kdo tehdy prožívali pěkné mládí. Bylo jim dvacet, byli zamilováni do nějaké Marušky nebo Jardy a teď říkají, že to byly nejlepší časy v jejich životě. Já psal Zeď hlavně proto, aby si lidé uvědomili, jak málo stačí ke zvratu režimu. Vždyť v roce 1946 byly volby ještě svobodné, demokratické, a přitom se už v té době nepozorovaně připravoval únorový puč.

Hodně komunikujete se svými čtenáři – na veřejných čteních, výstavách i besedách. Děláte to rád?

Jistě, ale raději mám méně organizovaná setkání. Nejhezčí je, když narazím na někoho, kdo řekne, že má chlapečka, který skoro nečetl a najednou skrz moje knížky začal objevovat svět. To je ta největší pocta.

Pochyboval jste někdy o smyslu své práce?

Po teroristickém útoku v New Yorku v roce 2001 jsem dost dlouho váhal, co dál. Zrovna jsem pracoval na knize o Darwinovi a říkal jsem si, že nějaké romantické příběhy o někom, kdo žil kdysi dávno, nemají ve světě násilí a krutosti žádnou cenu. Hodně mi pomohlo, když jsem se na jedné akci autorů dětských knih seznámil s mladým černošským spisovatelem, který mluvil o stejných pocitech. Dodalo mi to sílu. Společně jsme pak došli k názoru, že pořád vyrůstají děti, které chtějí poznávat svět. A že jim nejde říkat: Rosteš do světa, který je plný zla, raději se nauč střílet!

Agáta Pilátová, publicistka

Snímky Jarka Šnajberková

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 11. srpna.



  Neandertálec by nám záviděl
  Jak to vidí Petr Koudelka
 
   Svět podle Hirsta

   Navštivte
 
   Jak Renée Flemingová
   bojovala s počasím

   Téma