Svět podle Hirsta

Zásluhou ředitele Galerie Rudolfinum Petra Nedomy se můžeme ve zdejších výstavních prostorách do 30. srpna setkat s ukázkou díla jednoho z nejpopulárnějších, ale i nejdiskutovanějších výtvarných umělců současnosti Damiena Hirsta (narozen 1965). Fakt, že tento autor dosáhl v současném uměleckém světě hvězdné pozice, nás může zajímat, leč nemusí ovlivňovat náš úsudek; současné umění je více než dříve závislé na mechanismech mediálního iluzionismu a o skutečné kvalitě vypovídá spíše nezávislé zhodnocení kontextu a konotací díla než chvalozpěvy přítomné v kurátorských textech.

Damien Hirst, NekropolisPrvní mezinárodní úspěch získal Hirst už v roce 1993 na benátském Bienále, o dva roky později se stal laureátem Turnerovy ceny. Slávu mu přinesla provokující, poněkud panoptikální díla – na poloviny rozříznutá kráva a ovce, instalované ve formaldehydem naplněných vitrínách. Svým pojetím tvorby, spíše naznačujícím a tázajícím se než sdělujícím, pobouřil mnohé diváky – i ty, kteří se v současném umění orientují. Nutno přiznat, že jak provokace, tak „kladení otázek“ jsou dnes přístupy globálně nadužívané, vyčerpané a vposledku zbytečné. Postmoderna ovšem dokázala mnohým vyčerpaným modelům vdechnout život, vrátit do uměleckého diskurzu pojem kýče a galerizovat a medializovat jednoduché nápady, k jejichž rozvinutí by dříve postačovala tužka a papír a jejichž obsah odpovídá intencím studentského humoru. Postmoderní situace se stala příhodným kulturně sociologickým podhoubím také pro hnutí Mladých britských umělců, jehož protagonistou se Hirst stal.

Nelze říci, že by tito mladí mužové na nic nenavazovali: v jejich díle nalezneme manýristickou syntézu grotesknosti a hyperrealismu, hojné využívaní readymades (nalezených předmětů), stejně jako zúročení všech předchozích úsilí o estetickou subverzi – v tomto světle se Hirst jeví být dobře informovaným postmoderním umělcem par exellence. Jeho specifickým přínosem je pak umocnění, hyperbolizace oněch povýtce juvenilních témat, odmítnutí jejich hlubší filozofické transformace, používání významových „krátkých spojení“, ještě kratších, než jaká svého času sloužila surrealistům. Mladický strach ze smrti (dle autora má právě mládí ke smrti nejblíže) se projevuje nutkáním zaklít ji a zalít do akvárií s formaldehydem, a zajistit tak podobám života alespoň muzeální věčnost na způsob exponátů patologických sbírek.

„Ochutnávka“ Hirstových prací v Rudolfinu nese autorovo poznávací znamení, působí chladně, odosobněně až klinicky. Dvojice zakrytých těl na pitevních stolech s naturalismem odhalených pohlaví, olbřímí popelník s myriádou nedopalků, zdánlivě strukturalistické obrazy vytvořené z kvant muších těl, asambláž v nemocniční skříňce, parafrázující utrpení apoštolovo...

Život, láska, smrt jsou velkými tématy Damiena Hirsta. A také věda a náboženství. Vše uchopeno a pojato jaksi naschvál, příznačně pro postmoderní konceptualisty generace, jež si přivykla travestovat i samu morálku. Hirstovo dílo tak může být chápáno jako projev špatného vkusu, dekadentní výraz úzkosti z nadcházejícího konce – i jako nové pojetí krásy.

Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný kritik

Foto Astrup Fearnley Collection



  Neandertálec by nám záviděl
  Jak to vidí Petr Koudelka
 
   Svět podle Hirsta

   Navštivte
 
   Jak Renée Flemingová
   bojovala s počasím

   Téma