Číslo 27 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s dirigentem.
Christophem von Dohnányim.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Christoph von Dohnányi, dirigent

Nebyla dirigentská specializace na operu – a oproti tomu specializace na symfonický repertoár – v minulosti silnější než dnes? Jak vlastně vůbec pohlížíte na rozdělování dirigentů podle těchto hledisek?

Christoph von Dohnányi se slavným americkým barytonistou Thomasem HampsonemBývala silnější, ale i dnes je v koncertním sále poznat, jestli někdo diriguje také operu, nebo ne. Projeví se to na flexibilitě, tedy přizpůsobivosti a pohotovosti. Třeba když dirigent doprovází sólistu. Opera a koncerty jsou každé něco jiného.  Projít operou, to je podle mého úžasná škola. Možná jsem jeden z posledních, kteří skutečně začínali s korepetováním a doprovázením pěvcům. Hrát na scéně, mít cit pro drama a pro divadlo, to je skutečně velice užitečné a pomáhá to i v koncertním sále. Samozřejmě, že zvláště když spolupracujete se zpěváky, ale je to velice důležité i v dalších situacích.

Věnoval jste se opeře a koncertům takříkajíc půl na půl?

Měl jsem velice konvenční kariéru. Ostatně jako mnozí další. Například Wilhelm Furtwängler začínal v Lübecku stejně jako já. Většina dirigentů působila na počátku v opeře: Otto Klemperer, George Szell, Fritz Reiner... U něj si nejsem jistý, ale určitě dirigoval i operu. Nebo Bruno Walter… A samozřejmě Gustav Mahler!

Takže dělat obojí je dobré.

Ano. Dříve bylo velmi obvyklé, že operní domy pořádaly také koncerty. Nemuselo jich být kdoví kolik – třeba pět až osm během sezóny. Ale bylo to dobré, mimochodem i pro orchestr.

A vracíte se k opeře i dnes?

Uprostřed nebo ke konci kariéry se dirigenti většinou snaží ze světa opery vymanit, je s ní totiž spojeno příliš mnoho potřebných věcí: změny v obsazení, střídání v orchestru, měnící se rozpisy představení – znáte to: máme dnes hrát Dona Giovanniho, ale nemůžeme, budeme tedy hrát Cosi fan tutte, ale není čas na zkoušky… A tak dále. Ale jednou dvakrát do roka se ještě k opeře vracím.

Co soudíte o inscenacích, v nichž má rozhodující slovo režisér?

Jsem jedním z těch, kteří jsou v tomto ohledu tak trochu vinni. Měli jsme s tím ve Frankfurtu nádherné zkušenosti. Asi už se to dnes trochu občas přehání, ale my jsme tehdy začali dělat hudební divadlo s lidmi, kteří s operou neměli příliš moc zkušeností. S Volkerem Schlöndorfem, Peterem Mussbachem a všemi těmi skvělými lidmi… Bylo to vzrušující a moc mě to bavilo. Ale podstatné je, že se pracovalo velmi intenzivně a hodně jsme byli v kontaktu.

To už není?

Dneska je to bohužel často jinak – dirigent přijíždí později, režisér někdy také, inscenaci připravují jejich asistenti. Já jsem se vždycky snažil být při přípravě od samého počátku.

Co soudíte o rozhlasových tělesech? Udrží se?

Rozhlasové orchestry prošly velkými změnami. Bývaly hlavně pro nahrávání. Natáčely pro svou stanici, ale nyní už jsou to víc a víc skutečné symfonické orchestry – v tom smyslu, že pořádají mnoho vlastních koncertů a obracejí se ke svému publiku. Myslím, že je to dobrý vývoj. Když nasloucháte rozhlasovým symfonikům v rozhlase, je to jedna věc. Ale když jdete na jejich koncert, tak to je přece úplně o něčem jiném. Stát se skutečným orchestrem vyžaduje docela velké úsilí – rozhlas byl vždy trochu něčím zvláštním, mimo veřejnost, a kdokoli chce proměnit rozhlasový orchestr, je postaven před nelehký úkol. Mimochodem – jediné těleso, které takové problémy nemělo, byl orchestr NBC s Arturem Toscaninim.

Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo 3 – Vltava

Foto Pražské jaro/Ivan Malý

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 23. 6..



  Vždyť jsou to jen soumaři
  Jak to vidí
 
   Kratochvilův totalitní lis

   Pořiďte si
 
   Josef Suk jubilující
   Téma