|
|
 Kratochvilův
totalitní lis
Jiří Kratochvil by nás nejvíc překvapil, kdyby dějiště románu
umístil jinam než do svého domicilu. Je uhranutý a věrný
brněnské moderní architektuře, není tedy divu, že za hrdinu si
zvolil architekta. A dál: vrací se do padesátých let, jež má
rodinnou zkušeností zadřená pod kůží. Tentokrát to dává najevo
už podtitulem: románový Slib označil jako „rekviem na padesátá
léta“. Rekviem vpravdě makabrózní.
Invenční architekt Modráček má po létech úspěšné projekční
práce smůlu: padesátá léta mu vnutila svěrací kazajku
uniformní stavební sorely. (Přitom i za války dostal
mimořádný, třebaže nacisticky kuriózní úkol.) Navíc se do
hledáčku tajné policie po únoru 1948 náhodou dostane jeho žena
a doplatí na to životem, a odtud se rozvíjejí všechny nitky
příběhu. To vše vypadá docela věrohodně, doba byla už taková,
že většina obětí byla docela nevinných. Děje, jež kolem toho
snuje Kratochvil, jsou vpravdě groteskní – ostatně i na to
jsme v jeho knihách zvyklí.
Mýlili bychom se však, kdybychom četli Slib jako variaci
Kratochvilových témat a postupů. Pravda, slib pomsty dovede
architekta k postupnému vytváření paralelního světa, jak jinak
než fantaskního. Na jeho počátku je sklepní kóje pro uvěznění
jednoho viníka, vyšetřovatele Lásky, a na konci pak už
rozsáhlý labyrint brněnského podzemí, z logiky strachu
zalidněný náhodně vytvářeným společenstvím, jež se
strukturovalo obdobně, jako tomu bylo nad zemí: věznitel –
věznění. Kratochvil exponuje tuto zkušenost záměrně, vyjádřil
to explicitně: „Národ potřebuje čas od času ten totalitní lis
jak prase drbání, potřebuje své mučedníky a hrdiny, jinak se
brzy zoufale rozplizne a rozblátí, jak to vidíme dnes, změní
se v hromady sraček.“
Variace se týká využití přiznaných motivů: z Vladimíra
Nabokova je tu trest uvěznění do koupací vany – u Kratochvila
namísto vany získané zlaté křeslo, kuriózní základ podzemního
města, a z Dürrenmatta pak rekviem na detektivní román. Jak
s touto inspirací autor naložil, to už je čiročirý brilantní
Kratochvil: tentokrát detektivně fantaskní, ale v základě
mrazivě dějinně reálný, s přesahem do morality až současné.
Vladimír Karfík, literární kritik
Foto Jarka Šnajberková |
