|
|
 Jiří
Pavlica,
hudební skladatel, houslista, zpěvák,
primáš Hradišťanu
Na jaře přichází Hradišťan s novou deskou pro děti Studánko,
Rubínko. Co si budeme moci poslechnout?
Písničky jsou věnované různým tématům. Zpívá se v nich o jaru,
studánkách, ptáčcích, o hraní v přírodě. Myslím, že děti by
měly o ekologii něco vědět. Převážná část písní vznikla
zhudebněním básní Jana Skácela, Františka Halase, Františka
Nechvátala, Miloslava Bureše, Věry Provazníkové a lidové
poezie.
Poezie Jana Skácela vás už mnohokrát inspirovala k hudebnímu
zpracování. Připomeňme alba Mys Dobré naděje nebo O
slunovratu. Jak vzpomínáte na setkání se „zakázaným básníkem“
na podzim 1987?
Vzájemných setkání bylo více, ale máte na mysli zřejmě onen
nezapomenutelný večer v klubu UHáčko ve Starém Městě. Jan
Skácel byl tváří v tvář dychtivým divákům v neobyčejné pohodě.
Určitě ho těšilo, že lidé jeho poezii znají a že je oslovuje.
Jeho básně recitoval ten večer Lubor Tokoš a atmosféra v
narvaném klubu byla úžasná. Z dochované nahrávky, kterou jsme
několik dnů ve studiu čistili a stříhali, vznikl unikátní
archivní zvukový dokument. Vyšel jako bonus u příležitosti
zlaté edice O slunovratu.
Od osmdesátých let až do roku 1994 jste působil jako redaktor,
dramaturg i režisér hudebního vysílání Českého rozhlasu v
Brně. Jak vaše spolupráce s rozhlasem vznikla?
Koncem sedmdesátých let jsem hrál ve skupině Petra Ulrycha
Javory. Po pár letech jsem usoudil, že nejsem dostatečně zralý
na to, abych dokázal žít takzvaně na volné noze. Svoboda ve
svobodném povolání se může někdy stát zhoubou. A tak jsem se
šel zeptat Jaromíra Nečase z brněnského rozhlasu na práci.
Zrovna se uvolnilo místo redaktora, které jsem jako čerstvý
absolvent hudební vědy mohl zastávat, a já jsem to místo
dostal. Zůstal jsem tam čtrnáct let.
Tehdy jste začal vyhledávat, zapisovat a nahrávat hudbu
moravsko-slovenského pomezí?
Lidové písně jsem sbíral průběžně už předtím. Ale je pravda,
že jistou systematiku to dostalo až v rozhlase. Měl jsem k
dispozici kvalitní nahrávací zařízení, a tak jsem se snažil
dokumentovat. Vlastně jsem to měl v popisu práce. Úkolem
redaktora tenkrát nebylo jen vytvořit a odvysílat pořad, ale
také dokumentovat zajímavé jevy.
Vaše práce nabízela docela slušnou možnost vyhnout se tlaku
doby.
Doba byla samozřejmě složitá, ale s lidovou písní až takové
problémy nebyly. A navíc, Jaromír Nečas na stranická
doporučení neslyšel. Naopak, uměl se jim vzepřít nebo je
šikovně obejít a my jsme mohli jít za hlasem srdce. Dělal jsem
spoustu pořadů, mnohé jsem si také moderoval. Byla to velká
škola. Rád vzpomínám například na dlouhodobý cyklus pod názvem
Na pomoc souborům, ve kterém jsem přinášel umělecké profily
různých osobností. Vybíral jsem si lidi, kteří mě zajímali,
jako byli Dušan Holý, Jaroslav Krček, Svetozár Stračina a
mnoho dalších.
Co vám zkušenost s rozhlasovou profesí dala z pohledu
muzikanta?
Měl jsem možnost poznat osobnosti, které tenkrát v rozhlase
působily – ať už to byli redaktoři Jaromír Nečas, Jitka
Fukačová, Max Wittmann, Josef Růžička, houslisté Bohumil
Smejkal, Jindřich Hovorka, dramaturg Jaroslav Jakubiček, ale
také režisér Zdeněk Novák, mistr zvuku Josef Zeman a řada
dalších. Mohl jsem se věnovat jenom hudbě, trávit spoustu času
ve studiu, sledovat umělecké soubory, studovat nahrávky, mít
přístup k hudebním archivům. To je k nezaplacení. Navíc první
čtyři desky Hradišťanu vznikly v brněnském studiu Českého
rozhlasu. Také nebyly k zahození zkušenosti z oblasti
akustické – snímání, technické možnosti mixážních pultů,
vlastnosti různých mikrofonů, prostorů, fyzika, akustika, pro
muzikanta nepostradatelné věci. Naučil jsem se vnímat
důležitost časomíry a dodnes si programy našich koncertů píšu
včetně stopáží. I v tom je kus rozhlasové praxe.
Hana Bajáková, publicistka
Snímky Vratislav Hnátek
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 21. dubna. |
