Číslo 18 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hoslistou a zpěvákem.
Jiřím Pavlicou.

Dopisy z lásky i z bolesti

Ojedinělý cyklus Bronislavy Janečkové Rok v dopisech vysílala v průběhu roku 2006 stanice Český rozhlas 3 – Vltava. Denně byly citovány a komentovány dopisy, u nichž se den vzniku shodoval s datem vysílání. Do cyklu byla zahrnuta korespondence lidí, jejichž životy se vázaly k území Čech a Moravy, především pak dopisy vztahující se k osobním příběhům pisatelů nebo odkrývající méně známé životní či historické děje. Výrazný posluchačský ohlas vedl k vytvoření knižní verze cyklu. První díl vyšel v roce 2007, druhý vychází v těchto dnech. Z nové publikace nakladatelství Radioservis nabízíme pár ukázek.

Ota Pavel bratrovi Hugovi

Ota Pavel, vlastním jménem Otto Popper, začínal jako sportovní novinář. Známým se stal po vydání dvou knih, ve kterých se mísí beletristická fikce se sportovní reportáží (Dukla mezi mrakodrapy, 1964 a Bedna plná šampaňského, 1967). Z jeho korespondence se zachovaly dopisy rodičům, bratru Jiřímu a bratru Hugovi. Začátkem roku 1970 se svěřoval Hugovi s myšlenkami, které se mu honily hlavou, když dopsal povídku Smrt krásných srnců.

„To je příběh mého srdce. Musel jsem překonat pět let blázince, abych ten příběh mohl napsat. Málo jsem vám ještě o tom vyprávěl. Vždycky jsem si v blázinci říkal, že to musím vydržet, protože jsem nenapsal ještě o Proškovi, byla to moje hvězda, vždycky jsem myslel na to, že tu mám ještě jeden dluh a že to nesmím udělat.
Mně ani tak nešlo o to, jestli je to povídka dobrá, nebo špatná, i když jsem si myslel, že je dobrá, ale o to, že jsem to dokázal, že jsem to napsal o Proškovi, a to, že jsem to viděl černé na bílém. K celému příběhu se přidružovalo ještě to, že dnes vychází příběh o Židovi, který nebyl posraný, a jak je krásné, že to vychází právě dnes. Ty píšeš, že Tě deprimuje, co se dnes říká o Židech, říkali mi to jiní Židé, ale tato povídka je pobídkou a troubením do útoku, že jsme dovedli Hitlerovi ukrást srnce a že se nepoděláme.
Cítím, že jsem svůj dluh za to, co mi dal tento kraj, splatil. Jsem přesvědčen, i když přiznávám, že se mohu mýlit, že tato povídka Smrt krásných srnců o Leo Popprovi a Karlovi Proškovi se bude číst ještě za padesát let, až my tu nebudeme. Někteří lidé mi řekli v těchto dnech, že bude jednou v čítankách. Ale i kdyby tam nebyla, poslal jsem do tohoto kraje za všechny peníze, co jsem v těch dnech měl, tolik výtisků, že bude jednou schována v baranovských a nazabudických chalupách a bude se předávat z pokolení na pokolení tak jako hrací obrazy nebo hmoždíře. Ne pro mou slávu, ale proto, aby viděli, jací byli mrtví, kteří tu žili, chodili na Brtvu na trávu a vyhrávali na gramofón Tisíc mil.
Vloni, když jsem šel sám tři dny Křivoklátskem, jsem zjistil, že za dvacet pět let tu nikdo neudělal nic, ani kapličku nepostavil, nevyspravil plot, ani pstruhům přehradu v potoce u Rozvědčíka neudělal. Akorát se tu postavily chaty, které zničily svou „architekturou“ údolí. A když jsem přišel k Oupoři, viděl jsem z dálky desítky chat a mezi tím se ztrácelo to nejkrásnější, co tu bylo. Venku leželi chataři, hráli na tranzistory a vyprávěli si anekdoty. A venku tekla řeka, ve které nebyly téměř žádné ryby, a na loukách rostly květiny, na které neusedaly žádné včely, protože lidé, kteří pěstovali včely, už z tohoto kraje odešli, nebo umřeli.“

Všechny dopisy Oty Pavla Hugovi jsou prostoupeny trvalou nemocí, která jeho tvorbu časově limitovala. Psal ještě necelé tři roky. Dne 31. března 1973 ráno ho bratr Jiří odvezl do nemocnice v Praze – Bohnicích. Odpoledne téhož dne se jeho srdce zastavilo. Bylo mu necelých čtyřicet tři let.

Vlastimil Brodský Karlu Hovorkovi

Vlastimil Brodský si poprvé zahrál před kamerou jako čtrnáctiletý komparsista po boku Jana Wericha v legendárním filmu Svět patří nám. V ten čas ještě nikdo netušil, že v dalších desetiletích ztvární na filmovém plátně takřka sto padesát postav, převážně komických či tragikomických.
Inspicient Karel Hovorka byl člověk z hloubi duše milující divadlo. Byl terčem někdy až krutých poznámek kolegů z divadla, ale bral je. Zlobil se jen naoko a jeho oči prozrazovaly, že ho ty věčné inzultace docela těší.
Jak divadelnické generace stárnou, začíná lidi kolem divadla rozdělovat nemoc. A to byl i případ Karla Hovorky. Ale legrácky s nádechem černého humoru pokračovaly, jako by se nic nedělo. Takhle psal v listopadu roku 1987 Vlastimil Brodský Karlu Hovorkovi do nemocnice v Brandýse nad Labem.

„Milovanej blbečku, inženýre lidských duší, bývalý kamaráde od roku 1948, toho času mrzáku!
Primář tvrdí, že teď tam za Tebou s Pepou Bláhou chodit nemáme, především ne s metrem za účelem ověření Tvé šířky a výšky skrzevá pohodlné poslední spočinutí, a máme asi tak týden počkat, abys poznával lidi. Já vím, že je to těžký. Já jsem například člověk, Ty například nejsi člověk a přitom jako živočišný druh jsme totéž. Voba z primátů, voba savci, a přitom já Homo sapiens a Ty zvíře...
Teď jsem si to přečetl a připadá mi věčná škoda těch velkejch myšlenek pro Tvou nechápající mozkovnu naplněnou zřidlými a degenerovanými ganglii se spoustou vyřazených struktur (dříve center).
Navíc jsem přesvědčen, že ani teď, v tom špitále, kde nemůžeš realizovat svou vášeň organizovat blbostě, jako například byla moje poslední svatba, ses nenaučil číst, takže všechny hodnoty svěřené tomuto papíru přicházejí vniveč.
Pozdrav svou družku Pavlu, jestli za Tebou chodí. Věřím, že je ráda, že Tě má z baráku. Pozdrav primáře Edu Wiesnera. Věřím, že je nešťastnej, že Tě má v baráku.
V Africe je ještě několik negramotnejch kmenů. Vodjeď! Člověk se cejtí dobře jen mezi svejma.

Vlastimil Brodský

P. S. Ty si při tý svý duševní zchátralosti už stejně budeš houby pamatovat, kdo to je...“

Inspicient Hovorka prý po přečtení tohoto dopisu viditelně pookřál. Ty nevážně míněné urážky byly pro většinu z přátel z Vinohradského divadla něčím jako živou vodou.
Je zjevné, že Bróďa, jak mu přátelé říkali, často přemýšlel o smrti. Bylo to jeho věčné téma a asi dvacet let o sobě tvrdil, že je v takzvaném předkremačním stadiu. O odchodu ze světa nejen mluvil. Zemřel dobrovolně 20. dubna roku 2002 ve Slunečné ve svých jednaosmdesáti letech.

Franz Kafka Mileně Jesenské

Franz Kafka psal Mileně Jesenské ještě jako nepříliš známý spisovatel. V té době měl za sebou několik neúspěšných vztahů, které vždycky skončily zrušením závazků a návratem do tvůrčí samoty. Korespondence s Milenou Jesenskou začala v dubnu 1920 a rychle se rozrůstala. V době, kdy psal tento dopis, byl Franz Kafka už nemocný. Tuberkulózu mu lékaři zjistili v září roku 1919.

„Teď jsem ležel dvě hodiny na pohovce a myslel patrně sotva na něco jiného než na Tebe. Zapomínáš, Mileno, že stojíme vedle sebe a díváme se na to stvoření na zemi, které jsem já; ale já, který jsem také divák, jsem pak ovšem nehmotný.
Ostatně si se mnou zahrává i podzim, je mi někdy podezřele teplo, podezřele zima, ale nepřesvědčím se, ono také nebude tak zle. Skutečně jsme už pomýšleli na to jet přes Vídeň, to ale jen proto, že plíce jsou na tom skutečně hůř než v létě – to je přece přirozené; hovořit na ulici mi dělá potíže a má také nepříjemné následky. Když musím už z toho pokoje, chci se pokud možno rychle vrhnout na lehátko v Grimmensteinu. Ostatně mi možná prospěje právě ta cesta a vídeňský vzduch, který mi vlastně připadal jako jediný životadárný.“

Kafka byl v té době v Praze, Milena ve Vídni. Neustále hledali možnost, jak se setkat. Chvílemi si psali, jako by se jim do cesty nestavělo nic a nikdo. A přesto v dalším dopise ze září 1920 Kafka uvažoval:

„Proč píšeš, Mileno, o společné budoucnosti, která přece nikdy nebude – nebo píšeš o ní jenom proto? Už když jsme o tom jednou večer zběžně hovořili ve Vídni, měl jsem pocit, jako bychom hledali někoho, koho velmi dobře známe a velmi postrádáme a koho jsme proto volali nejkrásnějšími jmény, ale odpověď nepřišla; jak také mohl odpovědět, když tu přece nebyl, nikde, ani v nejširším okruhu.
Jen málo věcí je jistých, ale to k nim patří, že nikdy nebudeme žít spolu, ve společném bytě, bok po boku u společného stolu, nikdy, dokonce ani v stejném městě. Skoro bych řekl, že se mi to zdá tak jisté jako jistota, že zítra nevstanu (já sám se mám zvednout! Vidím se pak pod sebou jako pod těžkým křížem, přitištěn břichem k zemi, dá mi velkou námahu, než se mohou aspoň přikrčit a než se mrtvola nade mnou trochu nadzvedne) a že nepůjdu do kanceláře. To také souhlasí, docela jistě nevstanu, ale vstávání nepřesahuje tak tuze lidské síly, to ještě stačím, tak dalece nad lidské síly se právě ještě uzvednu.“

V roce 1920 napsal Kafka Mileně Jesenské mnoho desítek dopisů. Posledních osm, které pocházejí z let 1921–1923, představuje epilog jejich písemného přátelství. Franz Kafka i tento vztah ukončil.
Milena Jesenská přežila Kafku o dvě desetiletí. Zemřela 17. května 1944 v koncentračním táboře Ravensbrück. Má zásluhu na tom, že uvedla Kafku do sféry českého duchovního a kulturního života a že jej inspirovala k napsání více než sto třiceti dopisů. Ty byly později vydány pod názvem Dopisy Mileně.

Václav Havel své ženě Olze

Před městským soudem v Praze se v říjnu 1979 konalo hlavní líčení se šesti signatáři Charty 77, kteří se podíleli na činnosti občanské iniciativy Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. V průběhu soudního líčení nebyla prokázána vina v žádném bodě obžaloby. Navzdory všem důkazům prokurátor navrhl, aby byli všichni obžalovaní uznáni vinnými z podvracení republiky. Václav Havel dostal trest v délce čtyř a půl roku odnětí svobody, který si odpykával ve věznicích Ruzyně, Heřmanice a Plzeň-Bory. 26. prosince 1980 napsal z věznice své ženě Olze i tyto řádky.

„Několikrát jsem měl během svátků neobyčejně dobrou a veselou náladu, několikrát (například zrovna teď) jsem upadl do své ‚nedělní tísně‘. Docela se zase těším do práce, tam tu tíseň nemám. Kromě téhle ‚nedělní tísně‘ (příležitostně se pokusím o její analýzu) mívám občas pocit, že jaksi hloupnu, zdá se mi, že zapomínám spoustu věcí, že se neumím dobře vyjadřovat, že nic nedělám pro své vzdělání a rozšiřování rozhledu a že možná už ani neumím nic napsat. Je možné, že je to pocit klamavý a že po návratu do normálního světa rychle vymizí, přesto je to pocit nepříjemný.
A taky by mohl být nebezpečný, protože by to mohl být jeden ze způsobů, jak by se člověka zmocňovala NICOTA, tento hlavní nepřítel života.“

O rok později – 26. prosince 1981 – byl Václav Havel stále ve výkonu trestu. I toho dne napsal své ženě Olze dopis.

„Den před Štědrým večerem (měl jsem právě záchvat trudnomyslnosti, ale s Vánocemi nijak nesouvisel) jsem chtěl být po práci chvilku sám, a tak jsem si vyšel na zdejší dvorek. Chumelilo, bylo pošmourné přítmí, já tam byl docela sám a najednou mne napadlo, jak je to zvláštní, že tenhle pustý a smutný kout dokáže ve mně za jiné situace vyvolat tolik radosti ze života: stačí, aby svítilo slunce, travička se zelenala a kytky kvetly – a člověk najednou překypuje nadějí a vírou ve smysl věcí i vlastního života. Jak vysvětlit tohle záhadné propojení okamžité atmosféry nějakého místa se stavem lidského ducha? Jak to, že něco tak kardinálně důležitého, jako je postoj člověka k jeho vlastnímu životu, může být ovlivněno tak nahodilými věcmi, jako je počasí nebo roční doba?“

O osm let později – 29. prosince 1989 – byl Václav Havel zvolen prezidentem Československé a později České republiky. Prezidentský úřad zastával až do roku 2003.