|
|
 Stanislav
Zindulka, herec
Co vás přivedlo k herectví?
V Jilemnici, odkud pocházím, byl vynikající ochotnický soubor.
Oba moji rodiče v něm hráli, maminka navíc moc dobře zpívala.
Poprvé jsem vystoupil na divadelní prkna jako pětileté dítě.
Okouzlilo mě prostředí herecké šatny, plyšová kanapátka, která
měla takový zvláštní odér. Nejvíc ze všeho mě fascinovala vůně
tělky. Ta mě přitahovala jako magnet. Už od dětských let jsem
věděl, že budu hercem. Dá se říct, že jsem se k divadlu vydal
za jeho vůní. A vůni divadla hledám dodnes.
Jako dítě jste prý ze všeho nejvíc toužil po jednom dárku a
tím bylo…
Loutkové divadlo. Byl jsem jím doslova uhranutý. Když jsem byl
malý kluk, ani nevím, kolik mi bylo let, přijela do Jilemnice
Maisnerova společnost a to byla velká událost. Pamatuju si
docela přesně, jak vypadal sál, vybavuji si tu nádhernou
scénu, loutky, to dětské očekávání, nadšení... Hráli se
Loupežníci na Chlumu. Pro mě to byl strhující kouzelný svět,
který si mě zcela podmanil. A tehdy jsem začal toužit po
loutkovém divadle. Moje touha mi byla splněna o příštích
Vánocích. V místním knihkupectví u pana Skřivana jsem si
kupoval texty loutkových her a podle nich jsem hrál pohádky
pro sousedovic děti. Později jsem „přeřezal špagátky“ a začal
jsem divadlo hrát sám.
Kterou loutku jste měl nejradši?
Miloval jsem Kašpárka, Škrholu a Prince. Ale už tenkrát jsem
věděl, že role princů mi nebudou u divadla souzeny. Prince
jsem nikdy nehrál.
Je v člověku něco zakleto právě tím, že pochází z Podkrkonoší?
Zakletí spočívá v tom, že člověk s tím krajem sroste. Už od
začátku mě bavily toulky po kopcích. Za války jsme tam ale
nesměli, protože Krkonoše patřily do Sudet. Možná i to
umocnilo pouto k tomuto kraji. Touha ujít pouhé dva kilometry
a být v lůně nádherných hor, na které jsme se mohli šest let
jenom dívat.
Potkal jste někdy Krakonoše?
Mnohokrát. Nejčastěji jsem ho potkával, když jsem měl malé
syny a brával jsem je s sebou na krkonošské túry. Většinou byl
v mlhách a v mracích. Zaslechli jsme ho. Jen se tak objevoval.
Vždycky to byla jenom silueta. Občas se nám podařilo potkat
nějakého podkrkonošského dědu, zarostlého, s holí, a já říkal:
Tohle je Krakonoš. Jeden horal mi vyřezal Krakonoše a přinesl
mi ho v Jilemnici na představení jako dárek. Moc si toho
vážím. Je to kus domova.
Měl jste své dětské divadelní lásky a vzory?
Už během studií na jilemnickém gymnáziu jsem se připravoval na
to, že se stanu hercem. Miloval jsem historii, češtinu,
latinské reálie. Zato jsem bojkotoval předměty jako fyzika a
chemie. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem asi v šestnácti
letech jel na kole do sedmnáct kilometrů vzdálené Nové Paky,
protože tam hostovalo Národní divadlo se Cyranem z Bergeracu.
Cyrana hrál Zdeněk Štěpánek, Roxanu Vlasta Fabianová. To pro
mě byli bozi z Olympu, které jsem znal pouze z vyprávění a z
filmu. Představení bylo velice komorní, v náznakové scéně a
společenském večerním oblečení. Ale pro mě to byl obrovský,
nádherný citový otřes. Jel jsem zpátky na kole, celou cestu
příšerně lilo, ale já jsem to nevnímal. Do rána jsem nespal.
Vjel do mě tak nádherný slibný šíp plný sladkého jedu, který
mě definitivně – nemůžu říct otrávil! Ale doslova uštknul.
Jitka Škápíková, redaktorka ČRo 2 – Praha
Foto Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 14. dubna. |
