Číslo 17 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Stanislavem Zindulkou.

 

 

 

 

 

 

 

 

O živoření a náhlých koncích

Kde nechybím, nechci přebývat, říkává jeden můj kamarád, když opouští nejrůznější posezení dřív, než začne zábava váznout. Je to stejně praktické a moudré, jako řídit se onou známou kulinářskou radou a sytit se jen napůl.

Vytěžit smysl z dialogu s  některými hosty své talk-show nedokáže ani profesionál formátu Jana KrauseV České televizi si s životností či „záruční dobou“ pořadů obvykle příliš hlavu nelámou. Vítězí setrvačnost a zavedené pořady často přežívají ještě dlouhá léta poté, co se proměnily ve vlastní parodii. O letité agónii duchaprázdného tlachání v Banánových rybičkách Haliny Pawlowské byla na tomto místě svého času řeč stejně, jako o ještě nedávno zoufale natahovaném živoření trapného žertování ve Vachlerově Kinoboxu. A neblahých příkladů by bylo možné uvést ještě řadu. K těm, které setrvale straší na obrazovce České televize, patří bezpochyby například cyklus 3+1 s Miroslavem Donutilem. Po odvysílání nejnovějšího dílu této panoptikální šmíry snad v lepší příští nemůže věřit ani sám Donutil.

Nepochopitelný však může být i opačný extrém, kdy Česká televize překvapivě ukončí pořad dávno před tím, než se vyčerpá jeho potenciál. Vzorovou ukázkou takové předčasné euthanasie se před několika týdny stal Burianův den žen. Devatenáct půlhodinových exkurzí Jana Buriana do světa žen, které se – každá svým způsobem – vymykají z řady, se samo v mnoha směrech vymykalo televiznímu standardu útěšných a příslušně idealizovaných medailonků celebrit. Hořké poznání, ke kterému dospěl během své kontroverzní investigativní mise, shrnul sám Burian v závěrečné inventuře do věty, že v Čechách není přípustné, ptát se „proč“? Stejná otázka možná napadla nejednoho diváka po zhlédnutí posledního dílu cyklu. Na rozdíl od některých kličkujících protagonistek, měla by na otázku, proč skončil pořad naplňující smysl a poslání veřejné služby víc než jiné, dát Česká televize jasnou odpověď. Máme na ni právo.

Obsahové demenci a vyprázdnění smyslu se občas neubrání ani nedotknutelné ikony úspěchu veřejnoprávní obrazovky, jakou je talk-show Jana Krause Uvolněte se, prosím. Vytěžit alespoň nějaký smysl z dialogu s hosty, jako byl opakovaně pozvaný Jan Nedvěd, nedokáže ani profesionál formátu Jana Krause. Právě takoví hosté se však v poslední době vyskytují až příliš často.

Na rozdíl od pořadů zmíněných v úvodu se však Krausova talk-show čas od času zaleskne perlou, která dá zapomenout na předchozí šeď. Tragikomická sonda do hlubin nevědomosti a na mělčinu intelektu zelené odbornice na biomasu, Kateřiny Jacques, byla přesně takovou perlou. Jen humor je to černější než asfalt…

Jan Svačina, publicista


Ivan Klíma
  Šest poradců pro Obamu
  Jak to vidí Jaromír Štětina
 
   O živoření a náhlých koncích

   Televizní glosář Jana Svačiny
 
   Od zrnění ke kostičkám
   Téma