|
|
 O
žánrovém zmatení
Uhranutí záhadami a tajemstvím patří k lidské přirozenosti od
nepaměti. Stejně dlouhou tradici má i záliba v hrůzyplných
historkách a nejrůznějších spikleneckých teoriích. Přesto je
stávající boom koketování s iracionalitou výjimečný: Jinou,
podobně komerčně výnosnou imaginární komoditu, jakou
představuje dnešní zájem o esoteriku, okultismus či
astrologii, v našem racionálním a bezbožném světě nenajdete.
Vsadili na ni i tvůrci televizní detektivky Ďáblova lest,
která na přelomu února a března obsadila tři po sobě jdoucí
nedělní večery ve vysílání prvního programu České televize.
Sepsat příběh „s prvky tajemna a nadpřirozena“ je v představě
některých autorů cosi jako postmoderní hra bez pravidel. Právě
Ďáblova lest scenáristy Arnošta Vašíčka a režiséra Jiřího
Stracha však dokazuje, že kodifikovaná pravidla žánru
nepřestanou platit jen proto, že se někomu momentálně nehodí.
V principu existují dva způsoby jak napínat a děsit diváka.
První si sice občas pohrává s náznaky iracionality, přitom
však důsledně dodržuje věrohodnost a reálnost děje (viz
Hitchcockovy filmy, ale například i v případě Ďáblovy lsti
tolikrát připomínaná Brownova Šifra mistra Leonarda). Druhý se
zhmotněnou iracionalitou otevřeně pracuje a jasně vytváří
fantazijní svět bez pevné vazby na realitu (od Draculy až po
nejrůznější Vetřelce a spol.). Každý z nich představuje
autonomní variantu filmového děsu s vlastními, obecně platnými
zákonitostmi dramatické logiky. Pokud se autor přesto pokusí o
jejich propojení, má k dispozici pouze jeden směr – od
důsledně udrženého zdání reálnosti k iracionální pointě.
(Důkazem, že podobný postup skutečně funguje, může posloužit
například film Romana Polańského Rosemary má děťátko).
Průběžné mísení obou postupů či dokonce opačné směřování
příběhu není možné. Každý pokus o racionální vysvětlení
názorně demonstrované iracionality rozbíjí dramatickou logiku.
Podle vlastních slov režiséra Jiřího Stracha je Ďáblova lest
žánrově čistou detektivkou. Sám ji prý dokonce považuje za
žánrově nejčistší film, který dosud natočil. Otázkou je,
nakolik tomuto jeho přesvědčení konvenují ony průběžné, a
především názorně demonstrované (!), propady do čiré
iracionality a mysticismu – od efektně rudnoucího nebe nad
místem rituálních zločinů až po finální blesky z očí soch
svatých, které zabrání ďáblovi ovládnout svět...
 Podobných
prohřešků proti dramatické logice žánru, a obecně dramatickému
a dramaturgickému řemeslu vůbec, však nabídla Ďáblova lest
víc. Scénka, v níž ředitel muzea poučuje udiveného „znalce
černé magie“ a odborníka na středověká mystéria o tom, co je
to Ďáblova bible, je podobně neohrabaným naschválem, jako
svévolné žonglování s epizodními postavami a účelovými motivy.
Pokleslé vtipkování z rodu policistů přibitých k obrazovce
Majorem Zemanem či závěrečný žertík s číslem pohřebního vozu
je pak trapná výpůjčka z úplně jiné operety.
Efektní surfování na vlně zájmu o iracionální bláboly mívá
různou podobu. Občas i žánrově zmatené detektivky.
Jan Svačina, publicista |
