|
|
 Rudolf
Křesťan, publicista
Nový sport na obzoru?
Zdá se, že se rýsuje čerstvá sportovní disciplína: hod botou.
Pravidla nejsou dosud pevně stanovena, ale předpokládám, že
někdo o nich už uvažuje, aby posléze mohl být tento sport
zařazen na olympiádu podobně jako před časem například plážový
volejbal, triatlon, bikros či ženská kopaná.
Rozličnými výrobky obuvnického průmyslu po sobě už léta házejí
rozparáděné děti. Pamatuji se, že u nás ve škole se to dělo
v šatně, kde byly boty při ruce a při noze zároveň. Poměrně
snesitelné byly zásahy keckami. Horší ráži představovaly
křusky.
Prvními mediálně proslavenými botami byly Chaplinovy filmové
škrpály, posléze pak Chruščevova bota politická, kterou tloukl
do stolu v OSN. Zájem o boty letící nastal až na sklonku
loňského roku. Tehdy adresoval irácký novinář svou obuv
takříkajíc leteckou poštou americkému prezidentovi.
Záběry televizních kamer zprostředkovaly botní let divákům
všech kontinentů. Někteří se rozhořčovali. Jiní tleskali.
Někomu to bylo putna. Ale všichni se svorně shodovali: hod byl
dobře mířený.
Ovšemže cílit lze nejen botou. Proto v rámci hrozeb terorismu
stojí za připomenutí jeden z názorů v amerického tisku, že by
bývalo štěstím pro Spojené státy, kdyby v Dallasu byly po
Kennedym jenom hozeny boty.
Novinářův hod byl v médiích spojován s tradičním arabským
výrazem aktu ponížení. Zdá se však, že nejde jen o takto
ohraničené vysvětlení. Hned vzápětí – na počátku letošního
roku – byly na demonstraci v Sarajevu k vidění portréty
představitelů Bosny a Hercegoviny se symbolicky připevněnými
botami coby výrazu despektu k nim. Bez rozdílu, zda šlo o
představitele chorvatské, muslimské či srbské.
Kosmopolitnost vržené boty dokazuje i bota hozená počátkem
února v Anglii po čínském premiérovi. Podrážka však dosedla o
celý metr od premiéra. Možná právě proto čínská média tuto
zprávu cenzurovala. Na rozdíl od precizního hodu po americkém
prezidentovi by taková nepřesnost mohla být z diplomatického
hlediska vnímána jako nedostatek náležité pozornosti věnované
čelnému představiteli.
Navíc hod o metr vedle neumožnil čínskému premiérovi ukázku
obratného úhybu, jak tomu bylo u George Bushe. Dokázal
v Bagdádu využít situace i tím, aby se pochlubil svým odhadem,
že vržené boty měly pravděpodobně velikost číslo deset.
Posléze se ukázalo, že ve skutečnosti to byly devítky, ale i
tak to byl odhad slušný.
Na hozené obuvi si chtěl přihřát svou slávu i jeden irácký
sochař. Vytvořil v Tigrítu skulpturu zvětšené botky. Jeho
socha byla sice posléze odstraněna, ale tvůrci to na slávě
neubralo. Naopak. Jak známo, pro výtvarníka je přímo
požehnáním, když se kolem jeho díla strhne šrumec.
Aniž bych si troufl zmenšovat význam závažných politických
souvislostí kolem uvedených vržených bot, stojím si na svém,
že může jít o zárodek nové sportovní disciplíny. Pravda,
v podobném demonstrativním významu se taktéž vrhají vajíčka,
případně rajčata, a přesto se z toho olympijský sport nestal.
Vysvětluji si to tím, že ničení potravin je už svou podstatou
čímsi nepříjemné a hříšné. Boty nejsou součástí potravního
řetězce, dokonce ani ty chutně vyhlížející.
Když v Londýně vrhali demonstranti svou obuv na kovová vrata
před sídlem premiéra na Downing Street 10, nešlo už o
konkrétní živý cíl, nýbrž o cíl stylizovaný a symbolický.
Odtud je už jen krůček k přenesení disciplíny na atletický
stadion.
Význam přesného botního hodu má svou národní tradici i u nás,
a to v čase Vánoc. Svobodné dívky vrhaly za hlavu svůj
střevíc, aby zvěděly, co je čeká. V případě, že se špička
obrátila ke dveřím, znamenalo to vdavky. Při obrácení patou ke
dveřím stanovovala věštba, že dívčina zůstane nadále bez
čepce.
Domnívám se, že zvýšená pozornost, která je v současnosti
celosvětově upřena k balistické dráze vržených bot, povede
zákonitě k vytvoření dosud chybějících pravidel pro nový
sport. Bude zapotřebí stanovit věkové kategorie. Stejně tak i
hmotnost vrhaných bot. Stanovit detaily. S tkaničkami? Bez
nich? Bude nutno odpovědně standardizovat vrhané polobotky,
celobotky, trepky, tenisky, dřeváky, kanady, lodičky,
mokasíny, kopačky, kozačky, vzpomínkové důchodky, případně
veteránské pionýrky.
Umím si představit, že už teď se předvídaví výrobci obuvi
začali zajímat o uplatnění svých výrobců v předpokládaném
novém sportovním odvětví a vyvíjejí nové aerodynamické
profily.
Jen co hodil irácký žurnalista své boty po americkém
prezidentovi, hned se začaly obuvnické firmy hádat, kterou že
značku si vybral. Například turecký podnikatel Ramazan Baydan
usoudil na základě odvysílaných záběrů a zveřejněných
fotografií, že jde prý nepochybně o jeho výrobek. Nejen to.
Zároveň vydal prohlášení, jehož obchodním záměrem bylo
zdánlivě nemožné: oslovit souběžně zákazníky jak z řad
Bushových nepřátel, tak i z řad jeho příznivců: „Nebylo
náhodou, že irácký novinář si vybral k hodu moje boty. Jsou
kvalitní. Zároveň chci ubezpečit příznivce amerického
prezidenta, že kdyby moje boty trefily Bushovu hlavu,
neublížily by mu. Jsou zhotoveny z velice jemných materiálů.“ |
