Číslo 11 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s výtvarníkem.
Petrem Niklem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Kniha Orbis Pictus aneb... dokumentuje atmosféru tří projektů, koncipovaných Petrem Niklem, zejména expozici Orbis Pictus aneb Brána do světa tvořivé lidské fantazie. Výpravná publikace soutěží o titul Nejkrásnější česká kniha roku 2008Petr Nikl, výtvarník, spisovatel, písničkář

Loni na podzim proběhla v Praze výstava Tvrdohlavých – byla to jenom připomínka po dvaceti letech, anebo k sobě máte pořád blízko?

Myslím, že osobní vazby jsou natolik „zapité“, že se z nich nedá vyvléknout. Jenže Tvrdohlaví byli skupinou své doby. Kdybychom pokračovali dodnes, konstelace by se omrzela. Už v roce 1992, kdy jsme se „rozvolnili“, bylo zřejmé, že skupinu je třeba rozbourat. Důvody, které nás do té doby držely pohromadě, přestaly platit: ať ty společensko-politické nebo ty umělecké. Takže byla otázka, jestli Tvrdohlavé připomínat po deseti, dvaceti letech: vždyť za sebou táhneme těžký ocas „úspěšné minulosti“... V roce 1998 jsme uspořádali mírně souhrnnou výstavu ve Valdštejnské jízdárně. Poté jsme z iniciativy Václava Marhoula otevřeli galerii v Paláci Lucerna, a to s cílem představovat v ní jak jednotlivce z Tvrdohlavých, tak spřátelené umělce. Po třech letech jsme ale z finančních důvodů její provoz ukončili. A pokud jde o výstavu v loňském roce, ta byla první akcí, která vznikla na popud zvenčí: nejprve proběhla v Ostravě, poté v Bratislavě a nakonec v Praze. Zcela v režii kurátora, nikoli naší, jak bylo do té doby zvykem.

Když jste tu výstavu procházel, cítil jste spřízněnost s uměleckým vývojem svých kolegů?

Cítil. I když my se známe jako své boty a k vzájemnému překvapování už tolik nedochází. Každý rozvíjíme svoji cestu. Jakási obsahová spřízněnost platila jen na začátku, poté, co Tvrdohlaví vykrystalizovali z „konfrontačních“ výstav poloviny osmdesátých let. Tehdy jsme sdíleli naladění na mytologickou, archetypální obrazovou složku. Už po dvou třech letech se ale naše inspirace i výraz začaly přirozeně lišit. Rozrůznili jsme se. Z čehož pro mne vzniklo zajímavé napětí. Takže výstavy po deseti i dvaceti letech chápu jako výstavy devíti individualit.

Vy jste se v polovině osmdesátých let věnoval především malbě, dneska k tomu zvládáte hudbu, divadlo, psaní knížek. Souvisí to se zmíněným osvobozováním od skupiny, anebo víc s povahou doby, ve které žijete?

Já jsem vnitřně takhle všetečný od počátku. Za to, že jsou jednotlivé činnosti poslední dobou víc vidět, vděčím možnostem, které se otevřely po revoluci v devětaosmdesátém roce. Mnohé texty v knížkách, které v posledních letech vydávám, jsem psal zkraje osmdesátých let. Ve stejné době jsem začínal hrát loutkové divadlo. Ale studoval jsem tehdy výtvarnou školu, takže jsem byl vnímaný jako výtvarník.

Mluvíte o všetečnosti. V jakém vztahu ty jednotlivé vaše aktivity jsou?

Určitě nejsou konfrontační, jdou spolu. Mají jediný tematický základ. Já si jen vybírám z vyjadřovacích možností tu, kterou právě uznám za vhodnou. A vybírám si také podle nabídek, které dostávám: jednou mne osloví z divadla, jindy knižní nakladatel nebo galerista. Velké štěstí je, že tím pádem mohu nechávat věci volně plynout. Realizace mých šuplíků se dějí mimovolně, nemusím se hlásit do pořadníků galerií, obcházet vydavatelství a nabízet rukopisy nebo muziku. Já nespěchám, nemám potřebu své věci předvádět, jakmile je dokončím. Přicházejí sice i nabídky na ilustrace, scénografii a jiné projekty, ale autorská tvorba je pro mě klíčová – stejně jako odstup od ní.

Jaká doba je z tohoto pohledu pro umělce lepší: ta, která jej nutí, aby na ni reagoval, nebo ta, co mu dovoluje nechat věci volně plynout?

Umělec si musí tlak na sebe vytvářet sám, nehledět na dobu a společenské klima. Musí mít traumata a pochyby, z nichž se vyzpovídává. Ty přesahují hranice dobové i státní, jsou srozumitelné univerzálně. Období, jako byla šedesátá léta, jejichž energie si jaksi přirozeně vynutila výjimečné věci, přicházejí jednou za dlouhý čas. Já jsem měl možnost zažít obě ta kontrastní klimata. V osmdesátých letech jsem poznal, co znamená tvořit v prostředí totalitního tlaku, kdy nespokojená část společnosti doslova visela na čemkoli mimo oficiální projev. Což je pro umění dvojsečné: buď může ztratit odstup a oživit krátkodobý mýtus, který závisí pouze na tlaku doby, anebo probudit mimořádnou aktivitu a dát vzniknout úžasným věcem. Mně se rozhodně žije lépe v nynějším svobodném prostoru. Myslím, že je třeba být v umění apolitický, mít za sebou osobní zpověď. To ale neznamená ignorovat společenské dění – jenom nebýt mluvčím nebo bojovníkem někoho jiného.

Když se dneska mluví o vašich knížkách, skoro pokaždé zazní srovnání s Christianem Morgensternem. Jak se to má s vlivem jeho groteskní lyriky na vaše dílo pro děti?

Petr Nikl jako nezaměnitelný písničkář. Se souborem Lakomé Barky už vydal dvě CD – Nebojím se smrtihlava a PřesletecMorgensterna miluji. Ale nemluvil bych o díle pro děti. Knížky, které vydal Meander, jsem tak původně vůbec nezamýšlel. Nakladatelka Iva Pecháčková si ke mně přišla zakoupit některé grafiky právě ve chvíli, kdy připravovala edici Modrý slon. Nakonec se mi možnost vydat texty právě v této řadě velmi zalíbila, protože spontánnost, s níž věci vznikaly, k ní samozřejmě patří. Ovšem ty knihy kupují mladí i staří. Stejně tak zmíněný Morgenstern nebo Lear nejsou autoři jenom pro děti. Ta groteskně absurdní poloha mě baví, dá se s ní dosyta pohrát, a to i vizuálně. Jiná, depresivní poloha mé tvorby zatím spí v šuplíku. Objevila se jen v písních, které vznikly ve spolupráci se sborem Lakomé Barky. A pokud jde o vliv na mé psaní i další činnosti, zásadní a živé bylo setkání s Ivanem Vyskočilem začátkem osmdesátých let. Docházel jsem na jeho autorské Kuchyně, na Nedivadlo, a především na literární semináře, které vedl. Tahle zkušenost mi potvrdila nasměrování a tříbení podstatných věcí od těch nepodstatných.

Radim Kopáč, publicista

Foto Jarka Šnajberková, archiv

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 3. března.


Petr Koudelka
  Nový sport na obzoru?
  Jak to vidí Rudolf Křesťan
 
   Lidská práva
   v českých kinech

   Navštivte
 
   Co překvapí
   i otrlého posluchače

   Jak to slyší Vladimír Karfík