Číslo 11 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s výtvarníkem.
Petrem Niklem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Vladimír Karfík, publicista

Co překvapí i otrlého posluchače

Bláhově jsem si myslel, že ve veřejném životě mě už nemůže nic překvapit. Zejména poté, co jsem nedávno v noci masochisticky sledoval televizní záznam z jednání Poslanecké sněmovny. Hledal jsem pak pro sebe útěšné a polehčující vysvětlení: vždyť ten nekulturní, nevychovaný sbor je složen z mnoha jedinců, kteří přece všichni nemohou být tak odpudiví, jakými se stanou, když se shromáždí v Thunovském paláci! Že by si před kamerami uvědomovali, že v tom sále Thunové provozovali i divadlo? Ale to bývalo divadlo šlechtické! Na to se dnes tak lehce zapomíná. Znovu se tu hraje představení, ale jde o divadlo jiného druhu, při vší grotesknosti je to docela vážný kus. Nikdo z účinkujících se v něm nemůže schovat za Stroupežnického, každý hraje sebe – i když málokdy vždy za sebe, neřkuli za nás.

Kdyby ve sněmovním sále byly instalovány jenom mikrofony pro rozhlasový záznam, určitě by v přenosu působilo jednání jinak: zdálo by se nám, že zastupitelé nás snad skutečně zastupují, sedíce na svých místech, protože z rádia by nebylo vidět do poloprázdných lavic. Sledovali bychom řečníky – ani tak žádná sláva, jenom šum by prozrazoval, že v těch lavicích zřejmě nedávají pozor a baví se jako v neukázněné školní třídě. Že si provokativně čtou noviny a na laptopech si patrně hrají hry, to by mikrofony pominuly. Mohli bychom si myslet, že se tam patrně hrají špatně, anebo možná jen postmoderně zrežírovaní Naši furianti. Rozhlasový mikrofon by sice zachytil falešné tóny přednesených či vykřikovaných větiček, ale i tak by byl vlastně milosrdný.

Nemyslím si, že jenom v panské sněmovně se neumějí chovat, zatímco v rádiu jsou všichni slušnost sama. Někdy poslouchám na Radiožurnálu dvacetiminutovku Martina Veselovského, docela s chutí, když mě zpovídaný zajímá. Jednoho únorového večera byl pozván hejtman Radko Martínek a na židli Martina Veselovského seděla Helena Šulcová – doufám, že jenom zaskakovala. Nepříjemně mě překvapilo, že korektnost, na jakou jsme u Veselovského zvyklí, přenechala zkoušenému politikovi a sama si počínala, jako by si spletla roli a chovala se jako zastupitel ze sněmovny. Martínek – po celou dobu trpělivý, jako by nebýval středoškolským profesorem, a slušný, beze stop po pobytu ve sněmovně, tazatelka – naopak dotěrná trhovkyně s vyřídilkou. Tady si uvědomuju, jak náročná je práce rozhlasáka: musí jít za svým, aby tázaného udržel u tématu, aby z něho něco vytáhl, protože skoro nikdo nechce přiznat barvu, každý odbíhá jinam, opakuje znovu a znovu totéž, a tazatel nesmí být tím, kdo z té dvojice ztrácí nervy, vtip a noblesu.

Ale v jednu chvíli nás u rozhlasového přijímače milosrdnost musí přejít: když zastupitelé odhlasovali sebeobranný zákon, který nejenom novinářům, ale každému z nás upírá právo vyhledávat a rozšiřovat informace jakýmikoli prostředky. Novinář, a nejenom on, bude drakonicky postižen, když se třeba indiskrecí od policisty, vyšetřovatele či advokáta dozví o nějaké nepravosti, zveřejní to ještě před soudním jednáním a nepráskne svůj zdroj. Odsouzen nebude ten, od něhož indiskrece prosákla, ale naopak trestní odpovědnosti se nevyhne ten, kdo o tom zpraví veřejnost. (Pro osvěžení paměti: kdyby v aféře Watergate američtí novináři prozradili jméno svého informátora, Nixon by s nimi včas zatočil a jistě by zůstal prezidentem.) Novinář se samozřejmě odpovědnosti za svou práci zbavit nemůže, je to záležitost dobrých mravů, nikoli trestních postihů. Ale kde ty mravy u nás vzít, že? Mnohem snazší je být nemravný a proti tomu, kdo řekne, že král je nahý, využít zákonodárné moci a vydat proti němu zákon. To překvapí i otrlého posluchače.


Petr Koudelka
  Nový sport na obzoru?
  Jak to vidí Rudolf Křesťan
 
   Lidská práva
   v českých kinech

   Navštivte
 
   Co překvapí
   i otrlého posluchače

   Jak to slyší Vladimír Karfík