Číslo 7 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se sopranistkou.
Barbarou Frittoli.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Barbara Frittoli, sopranistka

Jak hodnotíte své první vystoupení v České republice?

Zpívat v Praze byla pro mě mimořádná záležitost. Dosud jsem vaše město nenavštívila a tentokrát si ho, bohužel, v klidu neprohlédnu. Ale z toho mála, co jsem mezi zkouškami spatřila, jsem byla nadšena. Z Prahy na mě dýchá mimořádná kultura, stopy múz, přímo cítím, jak tudy v různých epochách procházely. Jsem šťastná, že u vás mohu zpívat, velmi se vynasnažím o co nejlepší výkon a doufám, že ho hosté v sále ocení.

Jak byste si přála, aby na vás publikum vzpomínalo?

Když jsem byla na samém počátku, ani mě nenapadlo, že se z toho všeho vyvine skutečná kariéra. Za nejdůležitější považuji, aby na mě lidé vzpomínali jako na muzikanta. Neodevzdávám se jim jako já, Barbara Fritolli, ale přináším jim hudbu v co možná nejdokonalejším provedení. To je podstatný rozdíl. Proto také poskytuji rozhovory jen v omezené míře a nijak se nevěnuji propagaci. Myslím si totiž, že se lidé mají sami rozhodnout, jestli mě chtějí slyšet. Nechci nikoho nutit.

Jste takříkajíc „dříč“?

Ano, někdy až maniak! Studuji s velkým požitkem, a to nejenom hudbu. Intenzivně se soustředím i na text, baví mě nořit se do něj, věnovat mu zaslouženou pozornost. Snažím se být velmi precizní, důsledná, možná na někoho působím až šíleně… (smích) Víte, tradice vnesla do opery – a velmi často do opery italské – spoustu nešvarů, klišé, nemístných manýr. Ale já chci předat dílo v jeho původní podobě, respektuji zápis. Teď nejspíš působím suchopárně, a tak rychle dodávám: nikdy nezapomínám, že umění, kultura, jsou především součástí života. Proto jsem nesmírně šťastná, když někdo přijde během zkoušky a řekne mi, plakal jsem, když jste zpívala. To totiž znamená, že jsem mu dala prožitek, který opravdu uvízl v jeho nitru.

Kdy jste se vlastně rozhodla pro dráhu zpěvačky?

Z mých blízkých se hudbě nikdo profesionálně nevěnuje, já jsem černá ovce, nicméně odjakživa u nás zněla hudba, zejména symfonická.  Naši mi jako holce darovali malé elektrické piano, dost hrozné, a mně se zalíbilo na ně brnkat a přehrávat melodie, které jsem znala z nahrávek. Maminka jednou prohodila: „Konzervatoř máme hned za rohem, proč tam nezajdeš a nezkusíš štěstí?“ I když jsem neuměla přečíst ani notu, na přijímačky jsem se vydala. K mému velikému překvapení a štěstí mě vzali! Postupem času mi jako povinný předmět přibyl i sborový zpěv. V jeho čele stál profesor, který dnes působí jako sbormistr v opeře La Scala. Řekl mi coby dvanáctileté, že mám hezký hlas, a přesunul mě ze zadní řady, kde jsme se s holkami bez ustání chichotaly a bavily, dopředu. Sledoval mě, bděl nade mnou. Po pěti letech mě přemluvil, ať zkusím další přijímačky. Bránila jsem se.

Proč? To vás zpěv stále ještě netěšil?

Zpěvačky jsem považovala za poněkud méněcenné bytosti, které ani pořádně neumí noty. Kulantněji řečeni, nectí hudební zápis. Byla jsem prostě mladá a zaujímala jsem vyhraněná stanoviska. (smích) Nakonec jsem svolila, ale v mém nitru vládlo přesvědčení, že mě komise vyhodí. Opak byl pravdou! Přijetím mě překvapili a nikterak nepotěšili. Důsledkem byl totiž dvojnásobný objem studijních povinností. Zanedlouho jsem klavír pustila k vodě, protože jsem si uvědomila, že bych jako pianistka nikdy nepřesáhla průměr a hlavně, že zpěv je v mém případě pravou cestou.

Jitka Novotná, publicistka

Snímky Jiří Vaněk

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 3. února.



  Když do hnoje, tak zvesela
  Jak to slyší Jan Halas
 
   I upír může strádat

   Navštivte
 
   Vstanou noví opričníci!
   Nalaďte si