|
|
 Jiřina
Šiklová, socioložka
Palachův čin v běhu času
Vzpomínat znamená zpomalit běh času. A také uvědomit si
souvislosti, které jsme třeba dříve ani neviděli.
Dle zápisů ve vysokoškolském indexu navštěvoval Jan Palach na
podzim roku 1968 také moje přednášky na Filozofické fakultě
Univerzity Karlovy v Praze. Nepamatuji se na něj. Ale když se
upálil, měla jsem již malé děti a dovedla jsem si představit
bolest jeho maminky. Opakovaně jsem se sama sebe ptala, zda
matčino vědomí, že se její syn stal všemi uznávaným hrdinou,
zmírnilo její bolest. Napsala jsem tehdy článek s názvem
Zoufalý čin nad slovy k zoufání a dovolávala se v něm filozofa
Emanuela Rádla a jeho úvah o tom, že hodnotu činu spoluvytváří
i to, jaký smysl mu dáme, co si z něj připomínáme.
Paradoxně jsem vítala i všechny spory kolem Palachova hrobu na
Olšanech, bezmocnost Státní bezpečnosti tváří v tvář desítkám
svíček, které tam denně lidi kladli. Jan Palach režim
znepokojoval natolik, že jeho hrob zničili a jeho tělo tajně
spálili. Vadil i po smrti. Měla jsem z toho radost. Tak přece
jen měla jeho oběť smysl – snad to tak vnímala i jeho
nešťastná maminka.
Následovala dlouhá léta zapomnění a mnozí z těch, kterým
Palachův čin zůstal v mysli, opakovali, že tento „bůčkový
národ“ není jeho oběti hoden. Až v lednu 1989 svolala skupina
lidí, které se dnes až pohrdlivě říkává „disidenti“, veřejné
setkání k připomenutí jeho památky, a najednou se ten
mlčenlivý a zdánlivě nevděčný a zbabělý národ rozpomenul a
pohnul. Lidé se denně scházeli na Václavském náměstí, denně se
nechávali rozhánět kluky v uniformách SNB s bílými helmami a
bílými obušky v rukách a opakovanými střety uctívali toho, o
kterém lidi dvacet let „nevěděli“. A na úmrtí studenta
filozofické fakulty si vzpomněli i zahraniční reportéři a
zpravodajové.
Taky jsem tehdy na Václavák chodila, dokonce jsem do těch
bojůvek s esenbáky posílala i vlastní děti a zase jsem –
paradoxně – měla z těch bitek radost. Ne pro senzaci, kterou
to budilo v zahraničním tisku, ani ne pro zranění, která tam
mladí lidé utržili, ale proto, že jsem vzpomínala na toho
našeho studenta Palacha a jeho maminku. Teprve po dvaceti
letech se dočkal toho, že jeho skutek lidi oslovil a oni si
uvědomili své ponížení. V duchu jsem mu děkovala a říkala si,
jaká je škoda, že se toho nedožil.
Vím, je to paradox. Osloví-li někdo svojí dobrovolnou smrtí
následující generace, nemůže to vnímat. Tak alespoň my, co
jsme přežili, si uvědomme, že dobu vždy profiluje čin skupiny,
minority, jedinců, kteří dávají té hmotě či, chcete-li, mase
určitý tvar, jejž ostatní vnímají jako smysl a význam. Platilo
to v době upálení Jana Palacha stejně jako dvacet let poté – a
podobný význam to má i dnes, kdy od Palachovy smrti uplynuly
už čtyři desítky let. A bude to nadále platit i pro všechny
matky, které bezmocně a v bolesti sledují počínání svých dětí. |
