|
|
 Jaroslav
Šerých,
výtvarník
V Herálci se narodil Adolf Kosárek, v Okrouhlici a Krucemburku
tvořil Jan Zrzavý, krajinu kolem Světlé nad Sázavou si
zamiloval Jaroslav Panuška a vesničku Petrkov kousek od
Havlíčkova Brodu proslavil Bohuslav Reynek. Poznal jste osobně
některou jmenovanou legendu?
Znal jsem básníka a grafika Bohuslava Reynka a jeho ženu
Suzanne Renaudovou. Jako mladík jsem k nim do Petrkova vodil
často návštěvy, především své přátele básníky Ivana Diviše a
Vladimíra Dvořáka, ale i další lidi, kteří chtěli tu dvojici
poznat. Já osobně jsem u Bohuslava Reynka nacházel ještě něco
jiného než jeho poezii. Tatínek mi brzy zemřel a Bohuslav
Reynek se narodil v roce 1892, přesně jako můj otec.
Pravděpodobně jsem v jeho osobě podvědomě hledal svého tátu.
Petrkov mě přitahoval také jako silné duchovní centrum. Já byl
odmalička veden k víře v Boha. Když říkám, že jsem dostal dva
dary, víru a talent, kladu vždy na první místo víru.
Básník a grafik Bohuslav Reynek vás asi navedl i na výtvarnou
dráhu.
Moje cesta k umění byla trochu delší a složitější. Tatínek měl
v Havlíčkově Brodě výrobnu razítek a po jeho smrti jsem se
jako nejstarší syn musel za války vyučit sazečem písma. Mou
povinností také bylo vymýšlet upoutávky do výkladu našeho
podniku. Měl jsem třeba nápad umístit tam harfu, samozřejmě ne
skutečnou, a svůj výrobek jsem doplnil sloganem: Pro harmonii
vaší práce... Nějaké výtvarné ambice tu tedy byly a já hned po
válce začal studovat střední školu uměleckého směru – nejdříve
v Jablonci nad Nisou a pak v Turnově, obor rytectví.
Říká se, že rytectví je jedna z nejtěžších technik, kterou
ovládá velmi málo lidí. Je to pravda?
Ano, dobrým rytcem se stane člověk asi tak po deseti letech
učení. Až na střední škole jsem si uvědomil, že kromě kovu
existuje něco jiného – kresba, barva, světlo – a přihlásil
jsem se na Akademii výtvarných umění v Praze. Když se mě někdo
zeptá, jestli jsem od malička kreslil a už jako dítě myslel na
výtvarnou dráhu, odpovídám: Nebyl to můj případ, já v
mateřském lůně nekreslil. (smích) Za dob pražských studií jsem
dokonce koketoval ještě s jinou múzou. Američanka Jacqueline
Wardová vytvořila pantomimickou skupinu a po večerech s námi
cvičila určité pantomimické etudy – já pohybově představoval
malíře. Nějakou dobu jsme dokonce veřejně vystupovali. Ale jak
se říká, dvěma pánům nelze sloužit a já se nakonec pokorně
vrátil k výtvarném umění.
Co jste studoval?
Grafiku, protože jsem se chtěl naučit kreslit. Tak jako
muzikant musí zvládnout nejdříve „komořinu“, kvarteto, tak pro
výtvarníka je základním principem tvorby kresba. Ta prozradí
na umělce všechno: jak se cítil, když kreslil, jestli mu ruku
vedla radost, nebo bolest, jestli byl pronásledován nějakou
výstředností. I kdyby umělec nechtěl, všechno je tam obsaženo
a já to umím dobře přečíst, asi jako grafolog, když zkoumá
písmo. Grafickou třídu jsem zvolil také proto, aby nikdo
neovlivňoval mé barevné cítění. Paleta je záležitostí velmi
subjektivní. Malířství jsem pak studoval sám, když jsem chodil
po galeriích a obdivoval plátna starých mistrů. S jejich
vlivem jsem se vyrovnával po svém. V poslední době je základem
mých obrazů umělá hmota bílé barvy. Vrstvím ji na sebe, aby
vznikl jemný reliéf. Na závěr pak vezmu paletu a svůj námět
domalovávám štětcem a olejem.
Vaše abstraktní lyrické obrazy jsou chváleny a vnímány jako
originální vyjádření různých lidských pocitů. V tom jste si
blízký pouze s Mikulášem Medkem. Škoda, že nám vaše práce byla
dlouho tajena. V sedmdesátých létech jste měl tuším jen tři
výstavy. Proč?
V devětašedesátém mi režisér Josef Henke zavolal, zda bych
nevytvořil obal na gramofonovou desku věnovanou úmrtí Jana
Palacha. Bez rozmyslu jsem řekl „ano“ a to se mi vymstilo, v
Díle jsem byl vyřazen, ve Svazu výtvarných umělců také,
protože věděli, že se stýkám se zakázanými autory a navíc jsem
člověk vertikální, věřící, jak bylo ostatně vidět i na
tématech mých obrazů – prostě bylo toho víc. Ale nelituji. Já
vlastně žil i za normalizace velmi svobodně. Maloval jsem a
nelámal si hlavu tím, co se kolem mne děje.
Říkáte to tak klidně, téměř s úsměvem, jako byste ani nebyl v
té době sledován a vyslýchán. Umíte se vůbec na něco či někoho
zlobit?
A co by mi pomohlo být zahořklý a toho či onoho kolegu
nenávidět? Když to řeknu masarykovsky mírně, těch „nehodných
lidí“, co mi nepomáhali, bylo dost, ale přesto je neposílám do
pekel. Vím totiž, že každá negativní myšlenka se vrací zpět k
tomu, kdo ji vyslal. Dokonce ani o minulém režimu nemluvím
pejorativně. Žil jsem v něm, jak jsem uměl, a když přišel rok
1989, nezměnil jsem se ani jako malíř, ani jako člověk. Celý
život jsem optimista. Proto také záměrně nezobrazuji nic
negativního. Na světě je tolik násilí a agrese, proč bych to
ještě zmnožoval a přivolával? Byl bych rád, kdyby divák před
mými obrazy cítil spíš jakousi duševní blaženost.
Květa Procházková, publicistka
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 27. ledna. |
