|
|
 V
RAPublice je veselo
Pětadvacet let poté, co skupina Manželé natočila první českou
hiphopovou nahrávku Jižák, jež se v osmdesátých letech bez
naděje na oficiální vydání šířila na kazetách jako unikum,
natočil režisér Pavel Abrahám první celovečerní film o českém
rapu. Nazval jej Česká RAPublika a do „hlavních rolí“ obsadil
dnešní představitele domácího hiphopu – členy skupiny
Supercroo, vystupující pod jmény Hugo Toxxx a James Cole, a
zakladatele tria Peneři strýčka Homeboye, dvaatřicetiletého
Michala Opletala aka Oriona.
Česká RAPublika není čistě hudebním filmem, není ani
sociologickou sondou, která by podrobně mapovala podloží
českého hiphopu. Abrahám se soustředí především na osobnosti
zmíněných rapperů a těží ze způsobu, jakým jejich vyhraněné
názory a ostrý slovník konfrontuje s postoji nikoli náhodně
vybraných občanů v nikoli náhodně vybraných situacích.
Matrikářka žižkovské radnice rezolutně odmítající požadavek
Jamese Colea a Hugo Toxxxe na úřední potvrzení jejich
uměleckých jmen nebo setkání rapperů se sdružením příznivců
mluveného slova u Jungmannova pomníku v Hudlicích – to jsou
velmi zábavné, ale přece jen poněkud prvoplánové pasáže. Jako
kdyby vám někdo vyprávěl vtip a vy už předem znali pointu.
Film naštěstí obsahuje i části, které nemají pouze komediální
ambice. Scény, v nichž hrdinové dokumentu provádějí
talentskauting v uličkách romského ghetta v Karviné nebo si
pokoušejí – nejen hudebně – porozumět s klasiky z komorního
Českého tria, prozrazují leccos o možnostech a síle hudby
jakožto zprostředkovatele dialogu mezi generacemi i etniky.
Jakousi výzvou k toleranci je konečně i samotný závěr snímku
přibližující spolupráci rapperů s šansoniérkou Hanou
Hegerovou.
Tvůrcům České RAPubliky se podařilo – byť možná spíš
mimochodem – naznačit jedno ze specifik tuzemského pojetí
kontroverzního hudebního, ale i životního stylu. Tím je smysl
pro humor, ať už sofistikovaně sarkastický, černý nebo velmi,
velmi lidový. Jenže ani v Čechách není rap jen neškodnou
undergroundovou zábavou, má svou originální poetiku, sociální
a politický náboj. To ovšem Pavel Abrahám před diváky až
úzkostlivě tají...
Milan Šefl |
