|
|
 Ivan
Klíma, spisovatel
O emigraci
Násilné ukončení reforem v roce 1968 mělo kromě nastolení
sveřepě tupého okupačního režimu ještě jeden závažný důsledek
– další vlnu české emigrace. Masová emigrace jako by byla
spojena s osudem našeho nepříliš početného národa uprostřed
Evropy, v místě po staletí zmítaném válkami a násilnými zábory
území.
První vlna emigrace, jak víme, následovala po bělohorské bitvě
v sedmnáctém století. Tehdy odcházela šlechta, evangeličtí
kazatelé i prostí věřící. Nejznámější český emigrant Jan Amos
Komenský jako by předznamenal to, co bude příznačné pro
všechny následující vlny emigrace: do exilu totiž nejvíce
odcházejí vzdělanci, elita národa; ji nově vzniklé okolnosti
nejvíce ohrožují, ona bývá pro nově se ustavující moc vždy
podezřelá.
V devatenáctém století i v době první republiky existovala
především emigrace z důvodů ekonomických. Lidé z nejchudších
částí země odcházeli především do Spojených států, aby tu
hledali obživu. Ale i tato emigrace byla početná (jen
v Chicagu žila začátkem minulého století mnohatisícová česká
menšina), odcházívali především ti nejpodnikavější.
Ale už během první světové války musela prchat část českých
politiků, mezi nimi i pozdější českoslovenští prezidenti T. G.
Masaryk a Eduard Beneš. Útěkem a dezercí se také snažili
zachránit muži, kteří odmítali bojovat za „císaře pána a jeho
rodinu“. O tom svědčily československé legie v Rusku, Francii
a Itálii; počet jejich příslušníků přesáhl sto tisíc.
Nová vlna emigrace souvisela s nacistickou okupací: opět
prchali demokratičtí politikové, novináři, finančníci, vysocí
důstojníci, letci a samozřejmě aspoň část těch, kdo pochopili,
jaké důsledky jim přinesou nacistické rasové zákony.
Masová emigrace následovala i po komunistickém puči v roce
1948. V předtuše toho, co by je čekalo, opouštěli vlast
demokratičtí politici, novináři, důstojníci, inteligence
vůbec. Připomeňme aspoň Petra Zenkla, Huberta Ripku, Václava
Majera, Ferdinanda Peroutku, generály Moravce, Lišku,
Kudláčka, Smetánku, spisovatele Egona Hostovského či Jan Čepa,
vynikajícího právníka a národohospodáře Josefa Macka nebo
sociologa Machotku.
Konečně po zmíněném roce 1968 přišla další a zatím poslední
emigrační vlna – odcházeli mladí lidé, inteligence,
spisovatelé, novináři, nejlepší čeští filmoví režiséři. Mezi
nimi Josef Škvorecký, Milan Kundera, Miloš Forman, Ivan Passer
a o něco později i Jan Němec. Odešli budoucí kandidát na
českého prezidenta Jan Švejnar, novináři Schulz, Volný či
Jezdinský, filozof a politolog Sviták, ekonomové Ota Šik či
Radoslav Selucký.
V obou posledních emigračních vlnách opustilo podle odhadů
naši republiku na čtyři sta tisíc občanů.
Všechny tyto emigrační vlny odváděly ze země vždy významnou
část českých elit činných jak v politice, tak v umění či ve
vědě. Takový úbytek osobností tragicky poznamenal
intelektuální i morální stav naší společnosti. Tragédii
prohloubilo, že na místo těch, kdo opustili zemi, obvykle
nastupovali jedinci druhořadí, často amorální kariéristé a
kolaboranti se zločinnými režimy. Z velké části byly zničeny
humanitní vědy, justice a žurnalistika, podvázáno vědecké
bádání. Přitom emigrace poznamenala i životy těch, kdo
odcházeli. I když si často útěkem zachránili život a získali
možnost svobodně jednat, mluvit a pracovat, zbavovali se
zároveň svého domova, často odcházeli od svých nejbližších,
vstupovali do prostředí, které jim bývalo jazykově cizí, a
obvykle, zvláště v oblasti politiky či humanitních věd, si
museli znovu pracně vydobývat svoje profesionální postavení. A
není pochyby o tom, že někteří jej nikdy nevydobyli, neblahé
okolnosti zmařily vše, co mohli přinést kultuře či vědění.
Snad nám masová emigrace v nejbližší době nehrozí. Hrozí jen
malé vlnky: špičkoví odborníci, zdravotní sestry, lékaři
odcházejí za lepším. Je to jistě jejich právo a bude se tak
zákonitě dít v globalizovaném světě. Ale právě masový exodus a
jeho následky svědčí o čemsi podstatném. Oslabil nás nejen
odchod elit, ale také následné podceňování jejich důležitosti
pro život společnosti. Bez nich se totiž společnost propadá do
marasmu, v němž bují vše, čeho jsme svědky dodnes: korupce,
prorůstání zločinu do míst vrcholného rozhodování, kde se
dobře daří i druhořadým osobnostem. Anebo řečeno obrazněji:
sledujeme, jak mediálně vytvářenými celebritami se nahrazují
skutečné elity.
Konečně, když mluvíme o exilu, zmíním ještě úplně nový typ
emigrace: ze země prchají s všelijak nabitými miliardami lidé
jako Kožený, Krejčíř či Pitr – nepatřili mezi elitu, spíše
naopak, neprchají z politických důvodů a neuchylují se do
demokratických zemí, ale tam, kde tuší, že se nikdo nebude
starat, jak nabyli majetky, které přijeli utrácet. Jejich
odchodem nám vzniká jednorázová hospodářská škoda, ale jinak
jejich útěk ze země společenskému zdraví leda prospěje. |
