|
|
 Ivan
Němec, publicista
Klasická indiánka v rozhlasové úpravě
V době „předtelevizní a předpočítačové“ měl knihu amerického
romanopisce a povídkáře Jamese Fenimora Coopera Poslední
Mohykán přečtenou snad každý kluk do čtrnácti let, takže ji
mohl kriticky srovnávat s filmovými přepisy, které postupně
vznikaly. Nevím, kolik se dnes najde posluchačů, kteří
rozhlasovou úpravu Věry Barochové v duchu porovnávají
s prozaickou předlohou. Ale jakápak komparace, když rozhlasová
hra vznikla „volně na motivy stejnojmenné knihy“. Natočil ji
režisér Ivan Holeček v roce 1997 a její reprízu uvedl v sobotu
12. července Český rozhlas 2 – Praha.
I když u dramatizace lze předpokládat, že již vzhledem
k vymezenému času nezůstane zachován celek prozaické látky,
patřím k divákům a posluchačům, kteří dávají přednost tomu,
když se zpracovaný příběh a zobrazení postav blíží co nejvíce
předloze. V rozhlasové úpravě Věry Barochové se toto očekávání
naplnilo jen částečně. Příběh, jenž vychází ze skutečné
historické události, k níž došlo v 18. století během sedmileté
války mezi Francouzi a Angličany, je sice okleštěný o řadu
epizod a pobočných motivů, ale v podstatě se přidržuje
hlavních dějových zákrut prozaické předlohy. Sledujeme, jak se
dcery velitele anglické pevnosti Cora a Alice v doprovodu
mladého důstojníka Heywarda a s pomocí zálesáka Sokolího oka a
Indiána Unkase dostávají klopotnou cestou plnou nebezpečí ke
svému otci, překonávajíce při tom zákeřné nástrahy, jež jim
chystá přeběhlík a zrádce Magua – Lstivá liška. Brzy poté, co
šťastně dorazí, však musí anglická pevnost kapitulovat před
francouzskou přesilou a ustupující vojsko je novou Maguovou
zradou vystaveno krutému krveprolití, když padne do rukou
zdivočelým Huronům. O dalším osudu Cory a Alice, jichž se opět
zmocní proradný Magua, pak rozhodne tragický konec, v němž
sice Sokolí oko Maguu zabije, ale zahyne při tom i obětující
se statečný Unkas – poslední Mohykán.
Více než zjednodušená dějová linie vadí ve hře „na motivy“
schematičnost, s níž Eva Barochová zachytila jednotlivé
postavy a jejich vztahy. Pravda, sám Cooperův
historicko-dobrodružný román má v sobě nemalý nános dobového
romantismu, jenž se občas projevuje patetickou dikcí postav i
idealizovanými hrdiny, ale jestliže tyto prvky dramatizace
ještě posílí tím, jak vybírá a staví dialogy, jaké nadnesené
fráze vkládá do úst vypravěči, který pomáhá posunovat a
komentovat děj, pak mnohé obrazy vyznívají naivně a zvučí
z nich jen bezduchá prázdnota.
Bohužel tuto naivnost, vedoucí občas až k prostoduchosti,
nezakryla ani režie Ivana Holečka. Představitelé některých
postav (Ladislav Mrkvička, Alois Švehlík, Radoslav Brzobhatý,
Ilja Racek a další), jakoby sáhli do osvědčených šuplíků
jakéhosi pradávného hereckého stylu, kdy se černá postava od
bílé pozná hned po prvním slově, takže vnějškový patos a
celkovou zjednodušenost figur ještě zdůraznili. Nejznatelněji
se to dotklo Cory a Alice (Miroslava Pleštilová, Simona
Vrbická), u nichž převládly především polohy strachu,
vyděšenosti a prosťoučké naivity, zatímco Cooper je ve své
knize vybavil vážností, moudrostí, klidným rozmyslem a
odvahou.
Hra Věry Barochové na motivy Cooperova románu Poslední Mohykán
jen potvrdila starou známou pravdu, že vytvořit dobrou
dramatizaci je setsakramentský kumšt. |
