Číslo 27 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s nakladatelem.
Ladislavem Horáčkem.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 





Jaroslav Vanča, scenárista a pedagog FAMU

Bezmoc a moc sebevražd

Může to být takových pět let, co se u nás několik mladých lidí dobrovolně rozloučilo s tímto těžko pochopitelným světem a jako důvod uvedli, že je k nežití. K nepřežití, zdálo se jim právě ze zorného úhlu jejich mládí. Žádný Salinger jim ještě neřekl, že známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou toho zralého je, že chce kvůli něčemu v příkoří žít. Před několika týdny si nás toto smutné téma znovu našlo, tentokrát prostřednictvím dvojice mladých lidí a jejich dojímavé sebevraždy, k níž jako by jim dodal sílu možná právě jejich vztah. Zanechali vzkazy nesouhlasu s tím, co se děje teď a tady. Média dodala i fotografie, z nichž na nás hledí inteligentní, oduševnělé obličeje. Mediální komentáře, včetně oslovených psychologů, byly nejednotné, ve výsledku však těm dvěma přisoudily roli, kterou se byvší jediné komunistické „médium“ snažilo přisoudit Palachovi a Zajícovi, a skrze niž poté ignorovalo Plocka a snad i další sebevrahy: roli pomýlenců, a co horšího, nemocných lidí. Ostatně, takových bylo v minulé éře více, ještě jako student jsem se v roce 1977 zúčastnil pohřbu jedné dívky, rovněž takové „pomýlené“ či „nemocné“ oběti režimu.

Nedávná tragédie nevyvolala již žádnou reakci z „odpovědných míst“, na rozdíl od oněch pět let starých sebevražd se tato smrt nedotkla již jediného politika. V potaz snad ani neberme bezradnou reakci učitele té dívky; ta by se dala spíše zapsat do análů lidské necitlivosti, potažmo i nekompetentnosti porozumět problémům mládí. Onen pedagog prohlásil, že nechápe důvod nesouhlasu se systémem, který jim přece umožňoval studovat. Až mrazí z toho, jak příliš připomíná tento výrok svou dikcí argumentaci, používanou komunistickými médii vůči podobným případům. Leč následují další slova o dívce, perly z úst pedagoga: „Byla vynikající studentkou, studovala psychologii a hodně o ní přemýšlela. Takoví lidé jsou velmi ovlivnitelní.“ Heršvec, vždyť tomu přece bývá naopak! Právě takoví přemýšliví lidé usilují o samostatné myšlení, nenechají si systémem, paradigmatem či duchem doby naservírovat to, co naopak zjevně bez trávicích potíží polyká onen pedagog. Právě že oni si dokáží poznané uvést do souvislostí. A předmět s názvem vědomí souvislostí by mohla ona studentka učit svého učitele, když už se prosté citlivosti naučit nelze.

Obludně příznačná je i následná reakce psychiatra, pro změnu nekompetentního porozumět vztahu duše a doby. Podle něj je na vině pouze deprese, nikoli systém, svět nebo společnost. Potažmo jsou tedy i leckteří filozofové, sociologové, a umělci, usvědčující právě systém z necitlivosti, ba nelidskosti, zaslepeni svou depresí... Jsem právě tak starý, abych věděl, že zde není a nemůže být srozumění. Optimismus je nedostatek informací, říkávalo se za bolševika. Sebevraždy nejsou, jsou jenom vraždy, napsal zase básník. Mínil tím, že „vrahem sebevrahů“ bývá právě stav světa, související s necitlivostí či přímo se slepotou většiny.

Sám se domnívám, že mnozí lidé jsou vzhledem k takovým „nešťastníkům“ vnímavější, nediví se jim, snad je i chápou. A že jiní je dokáží alespoň lidsky politovat. Ti zbylí, obdaření nekompromisně silným názorem, hlasitě nesouhlasí, cítí v takovém druhu sebevraždy oprávněný nesouhlas s vlastním viděním světa, tedy i zpochybnění sebe samých. Smutné je to obzvláště u psychiatrů a psychologů, neschopných odhadnout, že infekce zpravidla nepřichází zevnitř, ale zvenčí. Že ti mrtví za života netrpěli snad ani nediagnostikovatelnou poruchou zvýšené hladiny morálního vědomí, ale prostě cítili morálně a pravdivě, a ve svém mládí pak zůstali nejistými oproti většině, jisté si svým bytím, neuvědomující si, že právě kategorický souhlas s bytím je pramenem současného globálního kýče, vyjádřeno slovy Milana Kundery. Ti citliví mladí lidé to vše snad jen tušili, oněm necitlivým to nevysvětlovali; seznali snad už, že necitliví se vcítit neumí. Chci říci, že bez Moniky Bakešové, Jakuba Křížka a těch několika mladých lidí před nimi jsme se vůči tomuto systému ocitli náhle více sami.


  Jak to vidí Jaroslav Vanča                         Viktor Preiss jako Faust                          Tam, kde zabili Che Guevaru