|
|
 Petr
Koudelka, spisovatel a publicista
Tak nám zabili Ferdinanda
Jedna z nejlegračnějších knížek na světě začíná tak, že
posluhovačka paní Müllerová řekne Švejkovi: „Tak nám zabili
Ferdinanda!“ Pak vypukne první světová válka, všechno se mele
a vraždí a nakonec se svět znovu uspořádá ke spokojenosti a
štěstí všech.
Švejk šel tenkrát na Bělehrad. A pak že se historie neopakuje!
Naše vláda uznala Kosovo, Srbové odvolali velvyslance z Prahy
a kdoví, jak to bude pokračovat. Je tady ale jeden velký
rozdíl – válka z toho jistě nebude. Chybí nám všechno, co je
k tomu zapotřebí: hrdost, čest, velké myšlenky, za které by
někdo chtěl i umřít. Prosím vás, komu by se chtělo válčit za
Kosovo? Jenže: proč tedy Česko uznalo Kosovo, když by za něj
ani nešlo do války? To je otázka.
Je to vlastně nezodpovědné chování – potvrdit někomu plnou
samostatnost a pak za něj nejít do války. Stejným způsobem se
chová náš mocenský aparát. Svými reformami, zákony,
rozhodnutími, celým svým jednáním vytváří klima, za které
nebere odpovědnost. Kolikrát už každý z nás slyšel větu: To se
stejně nenajde (kradené auto). To se těžko vyšetří (přepadení,
zlodějna, podvod). Policista na jednom konci spektra, předseda
Ústavního soudu na druhém. Nevidím světlo na konci tunelu,
říká Pavel Rychetský o české politice. Co teď, když předseda
Ústavního soudu nesouhlasí s rozhodnutím svého soudu? Stal se
jedním z nás. Jak by mohl souhlasit s poplatky u lékaře, které
už byly jednou vybrány ve zdravotním pojištění? Nesouhlasí,
protože je to proti ústavě, ale nemůže nic dělat.
Jako za minulého režimu jsme vlečeni systémem, kterému
nedokážeme poručit a který si dělá, co chce. Nebo je to tak
vždy? Za každého režimu? Nevíme, kdo si to s námi zahrává.
Kafka by měl radost. Politická moc nebere odpovědnost za
společnost, kterou řídí a spravuje. Nebere odpovědnost za
špatné silnice, za lichvářské poměry v bankovnictví, za
rozklad ve zdravotnictví, za nemocné, invalidní a sociálně
slabé, kteří „si mají pomoci sami“, za bezpečnost a potírání
kriminality (ani ten pitomý zákon proti zlodějům ve výkupnách
kovů nejsou schopni stvořit a uplatnit), za nevýchovu mládeže,
za obecné mravy a morálku. Je snad společnost v tak špatném
stavu, že mocenské složky státu ani odpovědnost přijmout
nemohou? Všechno tomu nasvědčuje. Výmluvy policistů,
neschopnost soudů, nekompetentnost zastupitelů, spojení
politiků s organizovaným zločinem. V tom případě by snad bylo
dobré to čestně přiznat a odstoupit: když nemohu vládnout
poctivě, tak raději nevládnu. Nebo připustit, že mnou také
někdo manipuluje, a já nevím kdo.
Žádná moc se však dobrovolně nevzdá. Drží se svého koryta,
kličkuje, nakonec překrucuje a mění pravidla, aby bylo po
jejím. Problémy se kumulují, vrší a v té chvíli odněkud zazní
věta: „Tak nám zabili Ferdinanda!“ Někde to prasklo, někdo do
toho šel. Už se to nedalo vydržet. Čas vypršel, pohár přetekl.
Kolik má jenom naše rodná řeč metafor, kterými umí vyjádřit
nesnesitelné napětí v lidech! Tětiva se napíná, až praskne.
Ten, do koho se trefili, už není neznámý. Moc byla odhalena.
Byl jsem nedávno pozván do jednoho města ve východních
Čechách, abych navštívil čtenáře těchto sloupků. Slyšel jsem
od nich to, co jsem právě napsal. Jako by mi to diktovali do
pera. Samozřejmě s upřesňujícími podrobnostmi, týkajícími se
poměrů ve městě a v kraji. Co dělat? ptali jsme se jeden
druhého. Až někdo řekl (myslím, že jsem to byl já): Čekat.
Napětí je hodně veliké a nejen u nás, v celém takzvaném
civilizovaném světě. Bude to krize dolaru, který stále padá?
Krize ropy, která dochází a o jejíž zbytky se strhne rvačka?
Hlad – protože z obilí a kukuřice se bude dělat palivo pro
stále zbytečnější auta? Budeme vyhlížet, odkud uslyšíme
signál, a doufat, že se ocitneme „jen na periferii
katastrofy“. Čekat, až se někde ozve: „Tak nám zabili
Ferdinanda.“
Jeden z těch moudrých místních zoufalců tiše prohodil: „Co
když to bude ještě horší? Možná si pak budeme přát, aby se
bylo bývalo raději nic nedělo!“
Skutečně, představa pohromy je děsivá a každý, kdo má jen
trochu fantazie, se musí uleknout. Disaster capitalism –
šílené ceny ropy, neúnosné ceny potravin, zhroucení bank, svět
bez elektřiny, bez fungující dopravy, velmoci odmítají změnit
strategii, občané odmítají změnit životní styl. Nakonec –
střety, konflikty, diktatury. Když jsem odjížděl dálnicí na
Prahu, ovládal mě jen jediný pocit, nevím, kde se vzal: že mám
odpovědnost za ty lidi, které jsem právě opustil, že je mám
teď na krku a měl bych se o ně postarat.
Svět se dá uspořádat jen tak, že ho uspořádáváme stále znovu.
Jen moc bezmocných je stále menší, pokud vůbec někdy
existovala. Jejich síla je v očekávání toho, že najednou
zničehonic přijde posluhovačka paní Müllerová a řekne: „Tak
nám zabili Ferdinanda.“ To bude jejich chvíle. Přidají se na
tu nebo na onu stranu a začne přeuspořádávání světa. Řežba a
mela a až se usadí prach, všechno bude opět růžové ke
spokojenosti a štěstí všech. Bude taková pohoda a klid, že
někdo napíše nového Švejka.
A pak to začne zase všecko znovu dokola! |
