Bratři Ebenové: Chlebíčková nostalgie

Můžete mi popsat, jak takové turné bratří Ebenů vypadá?

David: Velmi vesele. Nebývá to tak často, takže se vždycky těšíme.

Marek: Jezdíme mikrobusem, protože nás je dohromady sedm, a je to příjemné. Nikdy neškodí, když kapela zůstává pohromadě: jednak se dá pomoci s balením a vybalováním, a taky se cestou probere spousta věcí…

Takže žádné orgie? Statistiky říkají, že muži ve vašem věku prý nejlíp vědí, co staří Římané mysleli výrazem Carpe diem.

Marek: Jestli jste si představovala divoké rockové večírky, tak to bylo moje největší životní překvapení. Vždycky jsem si myslel, že rockeři jsou nespoutaní živlové, ale když jsme začali hrát s kluky z Etc., přišli nám do kapely tři pedanti a náš basista Jaromír Honzák byl čtvrtý. Alfou a omegou všeho byla vždy kvalita muziky, nikdy jsem nezažil, že by někdo šel na jeviště a měl byť jen malou špičku. Přece jen ale s sebou vozíme lahev – většinou kvalitní jednosladovou whisky, a protože dobrou lahev nemůžete rozlít do ošklivých sklenic, dostali jsme darem krásné starožitné skleničky, na něž jsme si nechali udělat zvláštní kufr, který vypadá jako pouzdro na hudební náčiní. Samozřejmě, jedna lahev na sedm muzikantů není zrovna mnoho, ale my si to užíváme a konkurenční kapely si mezitím naše speciální vybavení fotí.

Vaše společné hraní pravděpodobně vyplynulo z rodinného muzicírování...

David: Představa naší rodiny jako muzicírujícího týmu je spíše iluzorní. Každý se sice zabýval hudbou, tatínek u klavíru komponoval, cvičili jsme na své nástroje, to ano. Ale že bychom spontánně začali muzicírovat, po obědě popadli nástroj a ostatní se přidali, to se nám, myslím, nepřihodilo.

Jak jste se tedy dali dohromady?

Marek: Já byl asi průkopník. Hroty ostychu jsem začal ulamovat v country kapele, dostali jsme první Portu, trochu jsem se otrkal a řekl si, že bych mohl zkusit svoje věci. Založili jsme novou kapelu, tam už hrál Kryštof na trubku, ale zkoušení bylo natolik obtížné, že jsme se rozhodli hrát pouze ve třech a s tím, co máme doma. David zrovna začínal s klarinetem... A tak to celé vzniklo. Musím ale říct, že všichni tři jsme vždycky měli dost tvrdou autocenzuru, protože když vyrůstáte v rodině, jako byla ta naše, kde máte z jedné strany tátu a z druhé Ilju Hurníka, oba špičkové skladatele a interprety, jen velmi těžko vstoupíte na stejný led. Jediný David vystudoval konzervatoř a živí se muzikou, pro nás dva je to spíš hobby.

Kryštof: Já už jsem v té době studoval matematiku.

Právě na to jsem se chtěla zeptat. Matematik v tak umělecké rodině…

Kryštof: Pro mne to byl spíš experiment. Když mi bylo šestnáct, dostala se mi do rukou kniha Jitro kouzelníků, to byl takový populární bestseller, kde se o matematice psalo téměř jako o ezoterické nauce a mě to nadchlo tak, že jsem to chtěl zkusit. Pak jsem ovšem rychle vystřízlivěl, ale bavilo mě to pořád, a tak jsem u toho zůstal. Teď dělám aplikovanou statistiku, kde se uplatní zkušenost a intuice. Má to možná blíž k muzice než teoretické obory.

Nic si pod tím nedokážu představit.

Marek: Mně se vybaví například Medard.

Znám jen pranostiku o Medardově kápi…

Kryštof: Medard je náš projekt v Ústavu informatiky AV ČR. Počítáme předpověď počasí a čistoty ovzduší, výsledky dáváme na internet, využívají to cyklisté, zemědělci, různé firmy, a samozřejmě lidé, kteří se rozhodují, zda si vzít deštník či ne.

Marek: Tipnul bych si, že kromě Kryštofa jsem nejčastějším návštěvníkem Medardových stránek já. Medard ukazuje počasí po hodinách, což ocením například při golfovém turnaji. Když se dozvím, že začne pršet na druhé devítce, vím, že první devítku musím uhrát co nejrychleji, protože v dešti mi to moc nejde. Podle Medarda a podle toho, co Kryštof řekne, si rozvrhuju síly.

David: Mám Medarda taky v oblíbených položkách. Plánujeme podle něj rodinné výlety.

Šárka Vieweghová

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 17. 6.


  Jak to vidí Petr Koudelka                                    Láska nad všechnu lásku                                     Barevná Ostrava