|
|
Láska nad všechnu lásku
Před šedesáti osmy lety se v malé vesničce Taizé v Burgundsku
usadil mladý protestantský pastor Roger Schütz a položil tak
základy dnes celosvětově proslulého ekumenického společenství,
které se stalo zásadním mostem mezi katolíky a protestanty.
Ročně do Taizé přijíždějí tisíce mladých lidí, vyznavačů
nejrůznějších náboženství, aby hledali svou další cestu,
někteří i nový smysl života. Kolika lidem změnilo Taizé osud,
těžko spočítat.
Klára a dotyk Boha
 Otec,
nekompromisní katolik, dbal přísně na to, aby jeho dům byl
domem modliteb a pobožných písní. Malou Kláru ty nápěvy od
malička provázely, stejně jako mnoho zákazů a příkazů.
Písničky brzy začala zpívat i v kostelním sboru pod vedením
laskavé ženy, kterou děvče zbožňovalo. Bůh téhle „tety“ byl
úplně jiný než Bůh vlastního táty. Zatímco sbormistryně svého
Stvořitele milovala, táta se Boha bál. Dobré skutky dělal z
povinnosti, ale neuměl nikoho pohladit. Byl tak vychován.
Z jeho nesmiřitelnosti Klářina maminka nakonec onemocněla a
když bylo děvčeti čtrnáct, málem jí zemřela.
Klára v té době na Boha zanevřela. Jeden svět opustila, do
jiného nevstoupila. „Žila jsem jako za živa pohřbená,“ říká o
tom. „Vy nevíte, co je to deprese, když je člověk bez vlastní
vůle, jako kus hadru... Ani plakat jsem neuměla.“ Pak ji
kamarádka přemluvila, aby s ní jela na setkání mládeže, které
svolali mniši z Taizé do Vídně. V mnohatisícovém zástupu se
Klára konečně rozvzlykala. To, co všichni kolem ní zpívali,
dobře znala ze sboru své „tety“, jen tenkrát jako dítě
nevěděla, že jsou to písničky z Taizé. Hudba jí otevřela srdce
a Klára se ocitla v nejhlubší prostoru svého vlastního „já“.
Za rok, při podobném setkání v Miláně, se to opakovalo.
„Vzduch byl jako nabitý elektřinou a já měla intenzivní pocit,
že se mě dotkl samotný Bůh. Všechno se mi rázem objasnilo a já
věděla, co mám v příští chvíli dělat. Před velikonocemi jsem
se vydala s kamarádkou stopem přímo do Taizé a byla to cesta
plná zázraků. Každé auto nám zastavilo a poslední řidič kvůli
nám odbočil z dálnice, udělal téměř šedesátikilometrovou
zajížďu a vysadil nás rovnou před klášterem. Poprchávalo, teď
ale vysvitlo slunce a já měla ten den narozeniny. Co jsem si
mohla víc přát? A to jsem ještě netušila, že v Kapli smíření
se v tlačenici ocitnu blízko bratra Rogera a on mi požehná.“
Kým jsi, malá komunito?
 Nezdálo
se, že Roger Louis Schütz-Marsauche, desáté dítě v rodině
švýcarského pastora, půjde ve stopách svého otce. Matka
zpívala, teta byla pianistka a v domě stály tři klavíry. Roger
často někde v koutku poslouchal své oblíbené romantiky, modlil
se však roztržitě. Teprve když jako výrostek onemocněl
tuberkulózou, začal Boha hledat a moc si přál, aby mu pomohl.
Asi z vděčnosti za své uzdravení se přihlásil ve Štrasburku na
evangelickou teologickou fakultu. Navštěvoval i katolické
kláštery, zajímaly ho totiž dějiny mnišství. Jeho babička
pocházela ze staré kalvínské rodiny, ale do katolických
kostelů chodila také. Roztržky mezi církvemi považovala za
nedorozumění. Copak není jeden Bůh?
Když Roger končil studia, rozhodl se pro samotu. Hledal
objekt, kde by se mohl usadit, ale nalezl jej až ve Francii. V
jižním Burgundsku, na plochém návrší mezi Cluny a Maconem
objevil vesničku úplně odříznutou od světa. Muži většinou
padli za první světové války nebo narukovali do té druhé, a
když se tu v roce 1940 Roger zastavil, mělo Taizé asi padesát
obyvatel. Na jednom domě visela cedule „Na prodej“ a stařenka,
která mu nabídla kozí sýr, ho přemlouvala: „Kupte si ten dům a
zůstaňte! Jsme tu tak sami...“
Poslechl ji. V pětadvaceti letech na všechno zapomněl a začal
v potu tváře obdělávat své políčko. Nebál se poskytnout
přístřeší válečným zajatcům a pronásledovaným Židům na jejich
útěku do Švýcarska. Když sem přišli Němci, právě kohosi
převáděl přes hranici a do Taizé se už nemohl vrátit. Až
koncem války. Opět začal pomáhat, tentokrát prchajícím Němcům.
Velice ho ranilo, když viděl, jak zuřivé ženské před jeho
očima utýraly jednoho německého zajatce. Mužové těch žen za
války zahynuli, ale copak se nenávist nikdy nezastaví?
K Rogerovi se časem připojilo několik podobně smýšlejících
„bratří“. Mladí přátelé společně pracovali, společně se
třikrát denně modlili a postavili si v Taizé dřevěnou kapli.
Neměli v úmyslu zakládat řeholní komunitu, tím méně spojovat
různé náboženské směry – výraz „ekumenické hnutí“ tehdy ještě
nikdo neznal. Jejich příklad byl ale nakažlivý a s každým
novým příchozím to „něco“ dostávalo kontrétnější obrys.
Nakonec složili řeholní slib. „Z čeho chcete žít?“ rozmlouval
jim to Rogerův otec. Oni si však věřili. Za pravý začátek
ekumenického společenství považoval bratr Roger rok 1969, kdy
do jejich „protestantského“ středu vstoupili první dva
katoličtí mniši. Dnes tu žije přes sto bratrů z nejrůznějších
církví, kteří sem přišli z dvaceti zemí a pěti světadílů.
Stalo se, co nikdo nečekal: do těsta rozdělených církví
vmísili tihle bratři z Taizé kvas společné řeči.
Do samého středu modlitby
Ale zpátky k milé Kláře. Ta se zamilovala, ale časem jí
snoubenec svým chováním a soudy začal nápadně připomínat otce.
Nakonec ji opustil a ona se zhroutila. Nevěděla ještě, že
nevyrovnané vztahy z minula jsou nám znovu předloženy k řešení
jako špatně vypočítaný příklad, a podlehla panice. „Můj život
ztratil smysl,“ napsala do Taizé a obratem dostala odpověď:
„Přijeď!“
Byla na tom psychicky tak zle, že tentokrát musela cestovat
autobusem. Léto vrcholilo, nebe jako kus plechu, až z něho
bolely oči. Když se na obzoru objevil známý kopec a údolí,
byla to úleva. A pak už na svahu spařila klášter – několik
zděných objektů, chatičky pro poutníky a na horní plošince
stany těch, co přijeli vlastními auty. Moderní budova
modlitebny s posuvnými stěnami bývá v létě nastavena
přístřešky z celtoviny, aby pojala všechny příchozí. Z dálky
to Kláře připadalo, jakoby na ni čekala karavana, která se s
ní vydá na dalekou cestu...
Byla neděle, den, kdy se klášter proměňuje ve velké
mraveniště. Ti, co přijíždějí, se v recepci proplétají s těmi
odcházejícími, dohromady je to několik tisíc lidí. Bratři z
Taizé oblečení do triček a džín (v bílém chodí jen do kaple),
zmatek zvládají s přehledem, ostatně mají k ruce i pomocnice.
Pro Klárku je už všechno připraveno. V chatičce bude bydlet s
Indkou a Afričankou, a celých osm měsíců, co tu zůstane, se
bude moci se svými smutky svěřovat sestře Marii, která ji
duchovně povede.
Taizé je sice komunita mužů, ale bratr Roger sem před třiceti
lety sem pozval z Belgie ženskou katolickou řeholi sv.
Andreje, aby se tu věnovala dívkám. Se svou laskavou
průvodkyní pozná Klára hodnotu sedmidenní tiché meditace, bude
zpívat ve sboru, pomůže postupně při úklidu kaple, výdeji
jídla nebo umývání nádobí – takovým způsobem uhradí svůj
dlouhodobý pobyt. Pouze v kapli, osvětlené pohyblivými obrazci
svíček, bude v tom zvláštním šeru sama, jen s pocitem pokory a
úžasu, protože v Taizé k ní znovu promluví Bůh. „Zažila jsem
ho jako věčně mladého muže, plného něhy a soucitu. Zdá se mi,
že má dokonce smyslu pro humor,“ říká o tom Klára. „Zpověď
doma mě traumatizovala, tady jsem pochopila, jak je to
prosté... Změnil se i můj vztah k bývalému snoubenci.“
V Taizé každý dostane to, co právě potřebuje, bez nadbytečných
slov. Ani při bohoslužbě se nad evangeliem moc nemudruje.
Bratři, odděleni od poutníků živým plotem, se na svých
stoličkách modlí, a poutníci zpívají chvalozpěvy. „Písně nás
přenášejí do samého středu modlitby,“ říkal bratr Roger. To
prý je jedno z tajemství zdejších zázraků.
Svatý jedenadvacátého století
Úsloví nenápadného muže, který se před více než šedesáti lety
usadil v malém domku v Taizé a začal žít podle evangelia,
znělo: Láska nad všechnu lásku! Časem získal velkou úctu i
vliv. Znal se osobně se třemi papeži, přátelil se s moskevským
patriarchou i Matkou Terezou – podle oděvu jejích sester
zvolili bratři z Taizé svoje roucha.
Roger dovedl spojit to, co bylo do té doby nespojitelné. V
Taizé proto zaslechnete americké spirituály, hebrejské písně i
pravoslavné zpěvy a v Kapli smíření stojí mezi hudebními
nástroji také africké bubny. Rogerovu výchovu k míru ocenilo
UNESCO udělením Ceny Karla Velikého, získal dokonce
Templetonovu cenu, považovanou za obdobu Nobelovy ceny v
církevní oblasti. Přestože generální tajemník OSN nazval
bratra Rogera „duchovním pilířem Evropy“, on zůstal tím
nejpokornějším člověkem v Taizé. Nešetřil se a jak se mu
blížil devátý křížek, začínal se tak trochu podobat svatým na
gotických deskových oltářích. Patří k velkým paradoxům, že
právě tento muž, nejpokornější služebník Boží, odešel před
třemi lety ze světa nedobrovolně. Při nešporách, uprostřed
písně Vzdejte díky Pánu, se na představeného kláštera vrhla s
nožem v ruce duševně nemocná poutnice z Rumunska.
Roger svému zranění podlehl. Od té doby na jeho stoličce sedá
bratr Alois, narozený odsunutým německým rodičům v jedné
vesnici západních Čech, kterého ještě za svého života Roger
určil svým nástupcem. Jinak se nic nezměnilo. Bratři skládají
dál své písně, pečují o botanickou zahradu a jezírko a vítají
poutníky, pro něž tu vytvářejí ovzduší důvěry a smíru.
A Klára? V současnosti vyučuje na gymnáziu cizí jazyky a má
všude mnoho přátel. Jeden kamarád jí občas napíše z misie,
kterou bratři vyslali do vymírající Afriky – přibývá tam
sirotků a někdo se o ně musí postarat. Třeba se tam jednou
také vypraví.
Květa Procházková, publicistka |
